II. světová válka · Konec války v Pacifiku
Okinawa
Operace Iceberg a strategický význam Okinawy
Strategický význam Okinawy, dalšího cíle amerického postupu na jaře 1945, vyplýval z její blízkosti k japonským hlavním ostrovům. Tento největší ostrov souostroví Rjúkjú leží přibližně 550 kilometrů jižně od Kjúšú. Pro zamýšlené spojenecké zázemí nabízel letiště, přístavy a rozsáhlé pobřežní prostory, využitelné také pro bombardování a námořní blokádu Japonska. Americká operace dostala krycí název Iceberg a její přípravy zahrnovaly soustředění jedné z největších spojeneckých námořních sil celé války. Pozemnímu útoku velela americká 10. armáda generálporučíka Simona Bolivara Bucknera mladšího, tvořená jednotkami americké armády a námořní pěchoty. Námořní operace zajišťovala 5. flotila admirála Raymonda A. Spruance. Japonské velení chápalo, že ztráta Okinawy umožní Spojencům bezprostředně ohrožovat japonské domácí ostrovy. Zároveň však vědělo, že proti americké námořní a letecké převaze pravděpodobně nedokáže zabránit samotnému vylodění. Jeho cílem se proto stalo co nejvíce prodloužit boje a způsobit útočníkům tak vysoké ztráty, aby ovlivnily americké rozhodování o pokračování války.
Vylodění 1. dubna a překvapivě slabá obrana pobřeží
Hlavní americké vylodění na Okinawě začalo 1. dubna 1945 na západním pobřeží ostrova v prostoru Haguši. Útočící síly tvořily především 1. a 6. divize námořní pěchoty společně se 7. a 96. pěší divizí americké armády. Před jejich příchodem proběhlo rozsáhlé námořní ostřelování, letecké bombardování a odminování přístupových cest. Přes očekávání amerického velení se první útočné vlny setkaly jen s omezeným odporem. Japonské jednotky totiž nesoustředily svou hlavní obranu na pobřeží, ale stáhly se do připravených postavení v jižní části ostrova. Američané proto již během prvního dne obsadili letiště Kadena a Jontan, dnešní Jomitan, a vytvořili rozsáhlé předmostí. V následujících dnech rozdělili postup na dva směry. Námořní pěchota pokračovala na sever, kde překonávala menší japonská obranná uskupení, zatímco pěší divize americké armády postupovaly na jih proti hlavním silám protivníka. Do poloviny dubna byla většina severní části ostrova pod americkou kontrolou. Zdánlivě snadný začátek operace však neodrážel skutečnou sílu japonské obrany. Její hlavní postavení se nacházela ve výhodnějším terénu jižně od amerického předmostí, kde se měla odehrát rozhodující část bitvy.
Linie Šuri a dlouhá opotřebovací bitva na jihu ostrova
Hlavní japonské obranné síly tvořila 32. armáda generálporučíka Micurua Ušidžimy. Její velitelství vybudovalo v jižní části Okinawy rozsáhlou síť opevnění, známou jako linie Šuri. Obrana využívala skalnatých hřbetů, jeskyní, tunelů, protitankových postavení a vzájemně se podporujících dělostřeleckých stanovišť. Významnou úlohu při přípravě strategie sehrál štábní důstojník plukovník Hiromiči Jahara, který prosazoval dlouhodobou obranu namísto předčasných hromadných protiútoků. Americké jednotky proto musely dobývat jednotlivé výšiny a bunkry za cenu značných ztrát. Zvlášť tvrdé boje probíhaly v prostoru hřebene Kakazu, výšiny Sugar Loaf a přístupů k městu Šuri. Japonci přesto na začátku května podnikli vlastní rozsáhlejší protiútok, který skončil neúspěchem a těžkými ztrátami. Situaci obou stran dále zhoršily vydatné deště, jež proměňovaly cesty a bojová postavení v hluboké bahno. Když se na konci května japonská obrana u Šuri stala neudržitelnou, Ušidžima rozhodl o ústupu do jižního cípu ostrova. Americké jednotky obsadily prostor hradu Šuri 29. května, ale japonský odpor pokračoval. Ústup prodloužil bitvu a zároveň vystavil mimořádnému nebezpečí civilisty, kteří se spolu s ustupujícími jednotkami ocitli v oblasti dalších bojů.
Deset útoků Kikusui a ničivé ztráty amerického loďstva
Zatímco na jihu Okinawy probíhaly těžké pozemní boje, americké námořnictvo čelilo nejrozsáhlejší kampani sebevražedných leteckých útoků během celé války. Japonské velení soustředilo letouny armádního i námořního letectva k operacím označovaným Kikusui, Plovoucí chryzantémy. Od 6. dubna do 22. června 1945 proběhlo deset velkých koordinovaných útočných vln, na nichž se podílelo přibližně 1 465 letounů určených k sebevražedným útokům. Vedle nich operovaly další běžné bombardovací, stíhací a průzkumné stroje. Zvlášť zranitelné byly torpédoborce plnící úkoly předsunutých radarových hlídek. Jejich posádky měly včas odhalovat blížící se nálety a navádět proti nim americké stíhače, samy se však stávaly častými cíli útoků. Americké lodě utrpěly během okinawské kampaně mimořádně těžké ztráty. Podle širšího souhrnu Naval History and Heritage Command bylo potopeno 36 plavidel a stovky dalších byly poškozeny, přičemž ne všechny tyto ztráty způsobily sebevražedné letouny. Námořnictvo zaznamenalo přibližně 4 900 mrtvých a téměř stejný počet raněných. Útoky kamikaze tak nedokázaly zabránit americkému vítězství, ale významně zvýšily jeho cenu a dlouhodobě zatěžovaly posádky spojeneckých lodí.
Operace Ten-gó a potopení bitevní lodi Jamato
Japonské námořnictvo se pokusilo podpořit obranu Okinawy také posledním významným výpadem svých těžkých hladinových lodí. Dne 6. dubna 1945 vyplula z Japonska bitevní loď Jamato, doprovázená lehkým křižníkem Jahagi a osmi torpédoborci. Operace Ten-gó předpokládala, že japonské lodě proniknou k Okinawě, napadnou americká vyloďovací a podpůrná plavidla a v případě potřeby najedou na mělčinu, odkud budou pokračovat v palbě jako pobřežní baterie. Velitelé si uvědomovali mimořádné riziko celé mise, protože japonské námořnictvo již nemělo dostatečné letecké síly k ochraně svých plavidel. Americké ponorky a průzkumné letouny však japonský svaz včas odhalily. Dne 7. dubna jej severně od Okinawy napadly početné skupiny amerických palubních letounů. Jamato byla opakovaně zasažena bombami a torpédy, převrátila se a potopila po mohutné explozi muničních skladů. Zahynula většina její přibližně třítisícové posádky. Potopen byl také křižník Jahagi a čtyři doprovodné torpédoborce. Japonská operace skončila bez dosažení Okinawy a bez přímého ohrožení amerických vyloďovacích sil. Zkáza jedné z největších bitevních lodí světa ukázala, že těžce vyzbrojené hladinové plavidlo bez odpovídající letecké ochrany již nedokáže účinně vzdorovat soustředěným útokům letadlových lodí.
Okinawští civilisté mezi americkou palbou a japonským vojenským násilím
Bitva o Okinawu měla mimořádně ničivé důsledky pro místní civilní obyvatelstvo. Na ostrově žily statisíce lidí, jejichž jazykové a kulturní tradice se v řadě ohledů lišily od poměrů na japonských hlavních ostrovech. Japonská armáda část obyvatelstva mobilizovala k pomocným vojenským a zásobovacím úkolům. Do válečného úsilí byli zapojováni také studenti a studentky, například dívky z takzvaného sboru Himejuri, které pracovaly jako zdravotnické pomocnice. Civilisté se ukrývali v jeskyních a provizorních krytech, ale pohyb fronty je často nutil přesouvat se spolu s ustupujícími jednotkami. Mnoho lidí zahynulo při americkém dělostřeleckém ostřelování, bombardování a pozemních bojích. Další podlehli hladu, nemocem a nedostatku vody. Japonská vojenská propaganda přitom mezi obyvatelstvem šířila strach z amerického zajetí. V některých případech japonští vojáci civilisty přímo nutili k sebevraždám, vraždili osoby podezřelé ze spolupráce s protivníkem nebo vyháněli obyvatele z úkrytů. Podle Památníku míru prefektury Okinawa zahynulo více než 100 000 civilistů, přičemž přesný počet obětí je kvůli neúplné evidenci a rozdílnému vymezení jednotlivých kategorií nejistý. Okinawa se tak stala nejen místem mimořádně tvrdé vojenské konfrontace, ale také jednou z největších civilních tragédií závěru války v Pacifiku.
Kolaps japonské 32. armády a konec organizovaného odporu v červnu
Na začátku června 1945 se zbývající japonské jednotky soustředily na jižním cípu Okinawy, kde pokračovaly v odporu navzdory rozsáhlým ztrátám a nedostatku zásob. Americká 10. armáda postupně rozdělovala jejich obranná postavení a vytlačovala protivníka z posledních opevněných prostorů. Bitva si nadále vyžadovala vysoké ztráty, včetně ztrát mezi nejvyššími veliteli. Dne 18. června zahynul při návštěvě předsunutého postavení velitel americké 10. armády generálporučík Simon Bolivar Buckner mladší, kterého zasáhla japonská dělostřelecká palba. Jeho velení dočasně převzal generál námořní pěchoty Roy S. Geiger. Japonský velitel Micuru Ušidžima mezitím odmítl kapitulaci a nařídil zbývajícím jednotkám pokračovat v odporu. Dne 22. června spáchal spolu s náčelníkem štábu Isamuem Čóem sebevraždu. Americké velení téhož dne oznámilo konec hlavních bojových operací, přestože izolované střety a vyhledávání zbývajících japonských vojáků pokračovaly ještě několik týdnů. Japonská obrana ostrova byla prakticky zničena. Z přibližně sta tisíc japonských vojáků a místních vojenských pomocných sil zahynula naprostá většina, zatímco menší počet byl zajat nebo se vzdal. Bitva trvající téměř tři měsíce tak skončila americkým vítězstvím, ale zároveň ukázala, že japonské ozbrojené síly byly schopny pokračovat v odporu i za situace, kdy nemohly očekávat strategický úspěch.
Americké ztráty a vojenské úvahy o invazi do Japonska
Okinawa se stala jednou z nejnákladnějších amerických operací celé války v Pacifiku. Podle souhrnu Naval History and Heritage Command dosáhly americké bojové ztráty 49 151 mužů, z nichž 12 520 bylo vedeno jako padlí nebo nezvěstní. Další desetitisíce příslušníků ozbrojených sil byly vyřazeny nemocemi, vyčerpáním a jinými nebojovými příčinami. Rozsah ztrát posílil obavy amerického vojenského i politického vedení z případného přímého útoku na japonské hlavní ostrovy. Američtí plánovači připravovali operaci Downfall, která počítala nejprve s vyloděním na Kjúšú v listopadu 1945 a následně s útokem na oblast Tokia na jaře 1946. Očekávaný japonský odpor, zkušenosti z Iwodžimy a Okinawy i pokračující letecké sebevražedné útoky vyvolávaly otázky ohledně možných lidských ztrát. Různé vojenské studie pracovaly s odlišnými předpoklady o síle protivníka, délce kampaně a schopnosti japonského státu pokračovat v boji. Přímá invaze navíc nebyla jedinou uvažovanou možností. Spojené státy pokračovaly v námořní blokádě a strategickém bombardování, očekávaly sovětský vstup do války a vedly debaty o podmínkách japonské kapitulace. Okinawa proto představovala důležitou zkušenost při rozhodování o dalším postupu, nikoli důkaz, že existovala pouze jediná alternativa k použití jaderných zbraní.
Projekt Manhattan a úspěšný jaderný test Trinity
V době, kdy američtí velitelé vyhodnocovali zkušenosti z Okinawy a připravovali další operace proti Japonsku, se dokončoval největší tajný vědecký a průmyslový projekt druhé světové války. Projekt Manhattan vznikl ve Spojených státech s britskou a kanadskou spoluprací a jeho cílem bylo vyvinout jadernou zbraň dříve, než by ji případně získalo nacistické Německo. V čele projektu stál generál Leslie R. Groves a vědecké práce v laboratoři Los Alamos řídil fyzik J. Robert Oppenheimer. Výroba štěpného materiálu, schopného uvolnit energii řetězovou reakcí štěpení atomových jader, a konstrukce zbraní vyžadovaly mimořádně rozsáhlé technické zázemí, velké množství pracovníků a přísné utajení. Po smrti prezidenta Franklina D. Roosevelta 12. dubna 1945 převzal odpovědnost za další postup Harry S. Truman. Dne 16. července 1945 proběhl v poušti Nového Mexika první úspěšný jaderný výbuch v dějinách, označovaný jako test Trinity. Zkouška potvrdila funkčnost plutoniové implozní konstrukce, při níž se plutoniové jádro stlačí dovnitř pomocí okolních výbušnin, a otevřela možnost bojového použití nového typu zbraně. Truman se o úspěchu dozvěděl během postupimské konference, kde Spojenci zároveň jednali o poválečném uspořádání Evropy a podmínkách ukončení války proti Japonsku. Rozhodování o použití jaderných bomb probíhalo v souvislosti s pokračujícím bombardováním Japonska, námořní blokádou, přípravami invaze a očekávaným sovětským útokem v Mandžusku, oblasti severovýchodní Číny. Závěr války v Pacifiku se tak stal nejen vojenským, ale také politickým a morálním rozhodnutím s dlouhodobými důsledky pro světové dějiny.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.