II. světová válka · Konec války v Pacifiku
Hirošima a Nagasaki
Postupimské ultimátum a japonské pokusy o vyjednaný mír
V létě 1945 se Japonsko nacházelo v mimořádně nepříznivé vojenské situaci. Americké námořnictvo omezovalo jeho zásobování, strategické bombardování ničilo průmyslová a obytná území a japonské ozbrojené síly utrpěly těžké porážky na Filipínách, Iwodžimě a Okinawě. Ministr zahraničí Šigenori Tógó se prostřednictvím velvyslance Naotake Satóa pokoušel získat sovětské zprostředkování, protože Sovětský svaz s Japonskem dosud neválčil. Nevěděl však, že sovětský vůdce Josif Stalin již na spojenecké konferenci v Jaltě slíbil vstup do války proti Japonsku. Dne 26. července 1945 zveřejnily Spojené státy, Británie a Čína Postupimskou deklaraci, která požadovala bezpodmínečnou kapitulaci japonských ozbrojených sil a varovala před zničením země v případě pokračování odporu. Dokument výslovně neurčoval budoucnost císaře Hirohita. Japonská vláda ultimátum nepřijala a její veřejná reakce naznačovala pokračování války.
Americké rozhodování o použití nové zbraně a výběru cílů
Přípravy bojového použití jaderných zbraní probíhaly ještě před úspěšným testem Trinity ze 16. července 1945. Američtí vojenští a civilní představitelé považovali novou zbraň především za prostředek, který by mohl přimět Japonsko k rychlé kapitulaci a omezit potřebu dalších rozsáhlých operací. Výběr cílů se soustředil na města s vojenskými, průmyslovými a dopravními objekty, ale zároveň se počítalo s ničivým účinkem výbuchu na rozsáhlou městskou zástavbu. Mezi uvažovanými cíli byly Hirošima, Kokura, Niigata a Nagasaki. Kjóto bylo ze seznamu vyřazeno zejména na naléhání ministra války Henryho L. Stimsona, který upozorňoval na jeho mimořádný kulturní význam. Dne 25. července vydalo americké vojenské velení rozkaz k použití první dostupné atomové bomby po 3. srpnu, jakmile to dovolí počasí. Rozkaz rovněž předpokládal další útoky po dokončení následujících zbraní. Prezident Harry S. Truman jejich použití politicky schválil, avšak rozhodovací proces nebyl jediným okamžikem, kdy by posuzoval všechny možné alternativy v podobě později známé z historických debat. Někteří vědci a poradci upozorňovali na morální a politické důsledky jaderných zbraní a objevovaly se také úvahy o demonstračním výbuchu. Převážil však plán přímého útoku proti vybranému japonskému městu.
Hirošima 6. srpna 1945 a první bojové použití atomové bomby
Dne 6. srpna 1945 ráno vzlétl americký bombardér B-29 Enola Gay pod velením plukovníka Paula W. Tibbetse ze základny na ostrově Tinian. Na palubě nesl uranovou atomovou bombu označovanou Little Boy. V 8.15 hodin místního času byla bomba svržena nad Hirošimou a přibližně o 43 sekund později explodovala ve výšce asi 600 metrů nad městem. Její energie odpovídala přibližně patnácti tisícům tun trinitrotoluenu. Výbuch vytvořil mimořádně silnou tlakovou vlnu, intenzivní tepelné záření a ionizující záření, schopné poškozovat živé buňky. V širokém okolí hypocentra, místa na zemi přímo pod výbuchem, byly budovy zničeny nebo těžce poškozeny a rozsáhlé požáry zachvátily celé městské čtvrti. Hirošima byla důležitým vojenským a dopravním centrem, nacházely se v ní však také rozsáhlé obytné oblasti. Mezi oběťmi byli japonští civilisté, vojáci, korejští nuceně nasazení pracovníci, další obyvatelé japonského impéria i příslušníci jiných národností. Americký prezident Truman ještě téhož dne oznámil použití nové zbraně a varoval Japonsko před dalšími útoky. Jeho prohlášení zdůrazňovalo vojenský význam Hirošimy, ale skutečné ničivé účinky zasáhly především rozsáhlou městskou zástavbu a její obyvatele. Poprvé v dějinách tak byla proti lidem ve válce použita jaderná zbraň.
Úmrtí do konce roku 1945 a dlouhodobé následky ozáření
Přesný počet obětí atomového bombardování Hirošimy nelze spolehlivě určit. Mnozí lidé zahynuli přímo při výbuchu nebo v následných požárech, další umírali v následujících dnech a měsících na těžké popáleniny, vnitřní poranění, infekce a akutní nemoc z ozáření. Městská správa Hirošimy odhaduje, že do konce prosince 1945 zemřelo přibližně 140 000 osob, s nejistotou zhruba deset tisíc. Tento údaj zahrnuje bezprostřední oběti i lidi, kteří následkům bombardování podlehli později. Zdravotnická zařízení byla z velké části zničena a mezi mrtvými byli také lékaři a zdravotní sestry, takže pomoc přeživším byla mimořádně obtížná. Specifickou vlastností jaderné zbraně byly účinky ionizujícího záření, které nebyly omezeny na okamžik výbuchu. Někteří přeživší trpěli akutním poškozením krvetvorby, krvácením a zvýšenou náchylností k infekcím. V dalších letech se u ozářených osob projevovalo zvýšené riziko leukémie a některých dalších nádorových onemocnění. Japonské označení hibakuša se ustálilo pro osoby postižené atomovým bombardováním. Jejich zkušenosti zahrnovaly nejen dlouhodobé zdravotní následky, ale často také ztrátu rodiny, domova a vystavení společenské diskriminaci. Výzkum přeživších se později stal důležitým základem poznání biologických účinků ionizujícího záření. Bombardování Hirošimy proto nelze hodnotit pouze podle okamžitého rozsahu zkázy, protože jeho zdravotní a společenské důsledky pokračovaly ještě mnoho desetiletí.
Reakce japonského vedení na Hirošimu a přetrvávající spor o kapitulaci
Zprávy o zničení Hirošimy se do Tokia dostávaly postupně a jejich přesnost byla zpočátku omezená. Japonské velení muselo ověřovat, jaký druh zbraně Američané použili a jak rozsáhlé škody způsobil. Ministr zahraničí Šigenori Tógó považoval atomový útok za další důvod k okamžitému jednání o ukončení války. Dne 7. srpna navrhoval, aby Japonsko využilo vzniklou situaci k přijetí Postupimské deklarace za podmínek, které by umožnily zachování císařské instituce. Tógó následně jednal také s císařem Hirohitem, který souhlasil s potřebou brzkého ukončení bojů. Ani jejich postoje však nevedly k okamžitému rozhodnutí vlády. Vlivní představitelé armády požadovali další informace o nové zbrani a nadále prosazovali pokračování odporu. V japonském politickém systému navíc měly zásadní otázky projít složitým jednáním vlády a nejvyššího válečného vedení, jehož členové se na přijatelných podmínkách kapitulace neshodovali. Někteří představitelé očekávali, že americká invaze způsobí Spojencům takové ztráty, že budou ochotni přijmout mír výhodnější pro Japonsko. Hirošimský útok proto posílil naléhavost mírového řešení, ale sám během následujících dvou dnů neodstranil vnitřní politický pat. Také tento fakt je důležitý při hodnocení tvrzení, že samotná první atomová bomba bezprostředně přiměla japonské vedení ke kapitulaci.
Sovětské vyhlášení války a útok na japonské síly v Mandžusku
Operace vycházela ze Stalinova závazku přijatého na jaltské konferenci, ale sledovala také sovětské mocenské zájmy ve východní Asii. Do útoku se zapojily síly Zabajkalského, 1. dálněvýchodního a 2. dálněvýchodního frontu, které postupovaly proti japonské Kvantungské armádě z několika směrů. Japonské velení muselo čelit nové frontě ve chvíli, kdy jeho obranné možnosti na hlavních ostrovech i na moři již byly vážně omezené. Sovětský vstup do války měl také bezprostřední diplomatický účinek. Japonsko definitivně ztratilo naději, že by Moskva mohla zprostředkovat mírovou dohodu se západními Spojenci. Další pokračování války navíc vytvářelo riziko, že se sovětské jednotky zapojí do okupace dalších oblastí japonského impéria. Pro císaře a část vlády se proto stávalo stále naléhavějším hledat cestu k ukončení bojů především prostřednictvím Spojených států. Sovětská ofenzíva nebyla pouhou vedlejší událostí atomového bombardování. Představovala samostatný vojenský a politický zásah, který významně změnil podmínky japonského rozhodování o kapitulaci.
Nagasaki 9. srpna a druhý atomový útok během tří dnů
Druhá americká atomová mise proběhla 9. srpna 1945. Bombardér B-29 Bockscar, jehož pilotem byl major Charles W. Sweeney, vzlétl ze základny Tinian s plutoniovou bombou označovanou Fat Man. Původním hlavním cílem byla Kokura, významné japonské průmyslové město. Hustý opar a oblačnost však znemožnily provést zamýšlený vizuálně zaměřený útok. Po několika neúspěšných pokusech o zaměření a s ubývajícím palivem se posádka rozhodla pokračovat k náhradnímu cíli, Nagasaki. Krátké protržení oblačnosti umožnilo bombu svrhnout a v 11.02 hodin místního času explodovala přibližně půl kilometru nad severní částí města. Energie výbuchu odpovídala asi jednadvaceti tisícům tun trinitrotoluenu. Nagasaki bylo významným přístavem a průmyslovým centrem, jehož loděnice a zbrojní podniky pracovaly pro japonské válečné hospodářství. Výbuch však zasáhl také rozsáhlé obytné oblasti a civilní obyvatelstvo. Členitý terén částečně omezil šíření tlakové vlny a požárů do vzdálenějších částí města, ale v okolí hypocentra byla zkáza mimořádná. Podle odhadu města Nagasaki, založeného na poválečném výzkumu, zemřelo do konce prosince 1945 přibližně 73 884 lidí a dalších 74 909 bylo zraněno. Stejně jako v Hirošimě působily výbuch, tepelné záření a radiace dlouhodobé zdravotní následky. Druhý atomový útok tak přinesl další rozsáhlé civilní utrpení v okamžiku, kdy Japonsko zároveň čelilo sovětské ofenzívě.
Císařův zásah do patové situace japonského válečného vedení
Dne 9. srpna 1945 se nejvyšší japonské vedení ocitlo před rozhodnutím, které již nebylo možné dlouho odkládat. Zprávy o sovětském vstupu do války, zkáze Hirošimy a následně o druhém atomovém útoku posilovaly obavy z úplného zhroucení japonského státu. Nejvyšší válečná rada, tvořená šesti klíčovými představiteli vlády a armády, však nebyla jednotná. Ministr zahraničí Tógó a další zastánci ukončení války podporovali přijetí Postupimské deklarace s hlavní podmínkou zachování císařské instituce. Armádní ministr Korečika Anami a někteří další představitelé požadovali podstatně širší záruky, například odmítnutí spojenecké okupace, vlastní odzbrojení japonských jednotek a japonské rozhodování o potrestání válečných zločinců. Rozhodovací pat se podařilo překonat až zapojením císaře Hirohita, který při nočním jednání z 9. na 10. srpna podpořil ukončení války na základě Postupimské deklarace s výhradou týkající se císařského postavení. Dne 10. srpna Japonsko prostřednictvím neutrálních států předalo Spojencům svou nabídku kapitulace. Ani tím však nebyl celý proces ukončen, protože spojenecká odpověď a další vnitřní spory vyžadovaly nové rozhodnutí. Dokumenty z těchto jednání ukazují, že kapitulace nevznikla automaticky jako bezprostřední reakce na jediný výbuch. Byla výsledkem politického rozhodování, v němž se střetávaly obavy o přežití státu, postavení císaře, vojenská porážka a rostoucí tlak Spojenců.
Začátek jaderného věku a historický spor o ukončení války
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki otevřelo jaderný věk a zásadně změnilo představy o možnostech ničivé síly moderních zbraní. Poprvé bylo možné jediným výbuchem způsobit rozsáhlou zkázu města a současně vystavit jeho obyvatele radiaci s dlouhodobými zdravotními následky. Útoky vyvolaly dodnes pokračující historickou a morální debatu, která se týká nejen jejich bezprostředních účinků, ale také jejich místa v rozhodování o ukončení druhé světové války. Americké vedení považovalo použití atomových bomb za způsob, jak přimět Japonsko k rychlé kapitulaci a snížit riziko dalších ztrát při pokračujících operacích. Část historiků zdůrazňuje především šok, který nová zbraň způsobila japonskému vedení, a její význam pro císařovo rozhodnutí ukončit válku. Jiní badatelé, například Tsuyoshi Hasegawa, přikládají větší váhu sovětskému vstupu do války, který odstranil možnost sovětského zprostředkování a zásadně změnil strategické postavení Japonska. Další otázkou je, jak by se válka vyvíjela bez atomových útoků, při pokračující blokádě, konvenčním bombardování, sovětské ofenzívě nebo změně spojeneckých podmínek kapitulace. Tyto alternativní scénáře nelze ověřit stejným způsobem jako skutečné události, a proto z nich nelze odvozovat jediný jistý počet hypoteticky zachráněných nebo ztracených životů. Historicky doložitelný závěr spočívá v tom, že japonské rozhodnutí o kapitulaci vznikalo pod souběžným tlakem několika vojenských a politických faktorů. Definitivní ukončení války pak vyžadovalo nejen císařovo rozhodnutí, ale také jeho přijetí ozbrojenými silami a potvrzení spojeneckých podmínek.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.