II. světová válka · Konec války v Pacifiku
Sovětský útok a japonská kapitulace
Jaltský závazek a zánik japonských nadějí na sovětské zprostředkování
Pro pochopení sovětské role v japonské kapitulaci je třeba vrátit se k diplomatické situaci před srpnovým útokem. Japonské naděje na zprostředkování míru vycházely mimo jiné z paktu o neutralitě, který Sovětský svaz s Japonskem uzavřel v dubnu 1941. Tógóovy pokusy získat pomoc Moskvy však narážely na její odlišné záměry. Sovětský svaz současně usiloval o obnovení svého strategického postavení v Mandžusku a o získání jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů. Moskva proto neměla zájem vystupovat pouze jako nestranný prostředník. Japonské diplomatické úsilí vycházelo z nesprávného odhadu sovětských záměrů, což se v srpnu 1945 ukázalo jako zásadní strategická chyba.
Sovětské vyhlášení války a třísměrný útok do Mandžuska
Operaci koordinoval maršál Alexandr Vasilevskij a účastnily se jí tři hlavní operační skupiny. Zabajkalský front maršála Rodiona Malinovského postupoval od západu přes Mongolsko a pohoří Velký Chingan. První dálněvýchodní front maršála Kirilla Mereckova útočil z východu a 2. dálněvýchodní front generála Maxima Purkajeva postupoval ze severu. Sovětské jednotky podporovaly také mongolské ozbrojené síly. Hlavním protivníkem byla japonská Kvantungská armáda, která po léta představovala významnou součást japonské vojenské moci v severovýchodní Asii. V roce 1945 však byla oslabena přesuny zkušených jednotek na jiná bojiště a nedostatkem moderní výzbroje. Sovětské velení využilo překvapení, převahy v obrněné technice a zkušeností z rozsáhlých pohyblivých operací proti Německu. Útočící jednotky rychle pronikaly přes obtížný terén a snažily se obklíčit hlavní japonská uskupení dříve, než jejich velení dokáže vytvořit souvislou obrannou linii. Japonská obrana se postupně rozpadala, ale odpor některých posádek pokračoval i po oznámení kapitulace.
Sovětský průlom a konec možnosti vyjednávat prostřednictvím Moskvy
Rychlý sovětský postup v Mandžusku prohloubil vojenský otřes i diplomatickou ztrátu, kterou pro Japonsko znamenal konec nadějí na zprostředkování Moskvou. Politický účinek vstupu Sovětského svazu do války byl okamžitý, přestože jeho vojska ještě nestihla zničit všechny hlavní síly Kvantungské armády. Japonské velení muselo nově počítat s možností sovětského postupu do Koreje, na Sachalin a případně k samotným japonským ostrovům. Pro některé představitele císařského dvora byl zvlášť závažný předpoklad, že pokračování války může vést k rozšíření sovětského politického vlivu do oblastí, které dosud považovali za součást japonské mocenské sféry. Posílení zastánců rychlého ukončení války však samo neodstranilo odpor armádních představitelů, kteří nadále požadovali zachování širších japonských podmínek kapitulace.
První císařovo rozhodnutí a japonská nabídka kapitulace z 10. srpna
Ani pod tlakem sovětského útoku nedospělo japonské válečné vedení 9. srpna ke shodě na podmínkách kapitulace. Spor mezi Tógóovým požadavkem zachovat císařskou instituci a širšími zárukami požadovanými Anamim a dalšími vojenskými představiteli proto musel rozhodnout císař. V noci z 9. na 10. srpna mu předseda vlády Kantaró Suzuki předložil neshodu k posouzení. Zvlášť důležitou otevřenou otázkou zůstávalo postavení císaře a jeho vztah k budoucí okupační správě. První císařův zásah proto představoval rozhodující posun směrem ke kapitulaci, nikoli definitivní konec vnitřního politického sporu.
Byrnesova nóta a druhé císařovo rozhodnutí 14. srpna
Spojenecká odpověď na japonskou nabídku byla připravena pod vedením amerického ministra zahraničí Jamese F. Byrnese a předána 11. srpna 1945. Dokument výslovně nestanovoval zrušení císařství, ale odmítal zaručit zachování císařových dosavadních svrchovaných pravomocí. Uváděl, že od okamžiku kapitulace bude pravomoc císaře a japonské vlády podřízena nejvyššímu veliteli spojeneckých sil. Budoucí forma vlády měla být určena svobodně vyjádřenou vůlí japonského lidu. Toto stanovisko umožňovalo ponechání císaře v určité podobě, ale neposkytovalo jistotu, že zůstane zachováno předválečné politické uspořádání. Část japonského vojenského vedení proto nadále odmítala kapitulaci a požadovala další vyjednávání. Rozhodovací pat trval až do 14. srpna, kdy císař Hirohito znovu svolal nejvyšší představitele vlády a ozbrojených sil. Při tomto druhém rozhodujícím zásahu podpořil přijetí spojenecké odpovědi a ukončení války. Jeho stanovisko umožnilo překonat odpor části armádního vedení a předat Spojencům konečné přijetí jejich podmínek. Dne 14. srpna tak Japonsko politicky souhlasilo s kapitulací, přestože její veřejné oznámení a vojenské provedení měly teprve následovat.
Neúspěšný vojenský převrat a Hirohitův rozhlasový projev 15. srpna
Rozhodnutí o kapitulaci se okamžitě setkalo s odporem části japonských důstojníků, kteří odmítali připustit konec války. V noci ze 14. na 15. srpna 1945 se skupina radikálních příslušníků armády pokusila obsadit císařský palác a zabránit zveřejnění Hirohitova rozhodnutí. Jejím hlavním cílem bylo zmocnit se nahrávky císařova projevu, která byla připravena k rozhlasovému vysílání. Pokus o převrat však nezískal dostatečnou podporu vyšších velitelů a během několika hodin se zhroutil. Ministr armády Korečika Anami, který se nepřipojil k pučistům, spáchal téhož rána sebevraždu. Dne 15. srpna v poledne byl poprvé v japonských dějinách celostátně odvysílán hlas vládnoucího císaře. Hirohito oznámil přijetí podmínek Postupimské deklarace a vyzval obyvatelstvo, aby přijalo konec války. Projev byl pronesen formální dvorskou japonštinou, které část posluchačů obtížně rozuměla. Císař navíc nepoužil výslovně běžné slovo pro kapitulaci a zdůrazňoval především nutnost zabránit další zkáze země. Vysílání proto pro mnoho Japonců představovalo mimořádný, ale současně obtížně pochopitelný okamžik. Japonské přijetí kapitulace bylo veřejně oznámeno, avšak jednotlivé vojenské posádky v rozsáhlém prostoru Asie a Tichomoří musely teprve dostat příslušné rozkazy.
Doznívající boje v severovýchodní Asii a osudy japonských zajatců
Vyhlášení japonské kapitulace 15. srpna 1945 neznamenalo okamžité ukončení všech vojenských operací. Japonské jednotky byly rozmístěny na rozsáhlém území od Mandžuska a Koreje přes Čínu až po ostrovy Tichého oceánu a jihovýchodní Asii. Zprávy o císařově rozhodnutí se k některým posádkám dostávaly se zpožděním a část velitelů musela teprve zajistit splnění kapitulačních rozkazů. Sovětské jednotky současně pokračovaly v operacích na Dálném východě. V Mandžusku dokončovaly obklíčení japonských sil a postupovaly do důležitých měst a dopravních uzlů. Další sovětské jednotky pronikaly na sever Korejského poloostrova a podnikaly operace na jižním Sachalinu. Dne 18. srpna začalo také sovětské vylodění na Kurilských ostrovech, kde se část japonských posádek ještě bránila. Kapitulace proto měla v jednotlivých oblastech rozdílný průběh a její praktické provedení trvalo další týdny. Zvlášť závažným poválečným důsledkem sovětského vítězství bylo zajetí a následná internace statisíců japonských vojáků a civilních pracovníků. Velké množství těchto osob bylo deportováno do pracovních táborů v Sovětském svazu a Mongolsku. Podle japonského ministerstva zdravotnictví, práce a sociálních věcí bylo v bývalých sovětských oblastech internováno přibližně 575 000 osob, z nichž asi 55 000 během internace zemřelo. Pro mnoho japonských rodin tak konec války neznamenal okamžitý návrat jejich příbuzných, ale začátek několikaletého období nejistoty a odloučení.
Podpis japonské kapitulace na USS Missouri 2. září 1945
Formální ukončení války proti Japonsku se uskutečnilo 2. září 1945 na palubě americké bitevní lodi USS Missouri v Tokijském zálivu. Japonskou vládu zastupoval ministr zahraničí Mamoru Šigemicu a císařské vrchní velení generál Jošidžiró Umezu. Za Spojence kapitulaci přijal generál Douglas MacArthur jako nejvyšší velitel spojeneckých sil. Dokument následně podepsali také zástupci Spojených států, Číny, Británie, Sovětského svazu, Austrálie, Kanady, Francie, Nizozemska a Nového Zélandu. Kapitulační listina potvrzovala bezpodmínečné vzdání japonského císařského vrchního velení a všech japonských ozbrojených sil, včetně jednotek pod japonskou kontrolou mimo vlastní ostrovy. Japonská vláda se zavázala splnit podmínky Postupimské deklarace, ukončit vojenský odpor a spolupracovat při odzbrojování. Dokument rovněž ukládal propuštění spojeneckých válečných zajatců a internovaných civilistů. Pravomoc císaře a vlády byla podřízena nejvyššímu spojeneckému veliteli, který měl dohlížet na provedení kapitulace a následnou okupaci. Podpisem listiny formálně skončila druhá světová válka. Vojenský konflikt, který v Evropě začal německým útokem na Polsko v září 1939 a v Asii navazoval na ještě starší japonskou expanzi do Číny, tak dospěl k závěru po letech mimořádného ničení a lidských ztrát.
Příčiny japonské kapitulace a vznik nového poválečného uspořádání
Spor o relativní význam atomových útoků a sovětského vstupu do války zůstává součástí hodnocení japonské kapitulace. Mezi historiky zdůrazňující šok z Hirošimy a význam nové zbraně pro císařovo rozhodnutí patří Sadao Asada a Richard B. Frank; jejich výklad se liší od důrazu Tsuyoshiho Hasegawy na sovětský útok. Jde o rozdílné hodnocení příčinné váhy událostí, nikoli o popření jejich souběžného působení. Vojenský a diplomatický tlak se proměnil v kapitulaci prostřednictvím císařova zásahu a přijetí spojeneckých podmínek. Konec bojů přitom neznamenal konec jejich důsledků. Japonsko se dostalo pod spojeneckou okupaci vedenou Spojenými státy, zatímco v Číně se obnovovalo soupeření nacionalistů a komunistů. Korea byla po skončení japonské koloniální nadvlády rozdělena na sovětskou a americkou okupační zónu podél 38. rovnoběžky. Miliony válečných zajatců, nuceně nasazených pracovníků a uprchlíků čekaly na návrat domů. Spojené státy a Sovětský svaz současně vstupovaly do období rostoucího politického soupeření. Druhá světová válka tak skončila vojenským vítězstvím Spojenců, ale její závěr vytvořil také předpoklady pro nové konflikty a pro vznik poválečného mezinárodního řádu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.