II. světová válka · Svět po válce
Lidská cena
Desítky milionů mrtvých a hranice historické evidence
Druhá světová válka byla nejničivějším ozbrojeným konfliktem moderních dějin, její celkový počet obětí však nelze vyjádřit jediným nezpochybnitelným číslem. Odhady se běžně pohybují přibližně mezi 60 a 80 miliony mrtvých, některé širší demografické rekonstrukce uvádějí ještě vyšší počty. Rozdíly vznikají především tím, jak jednotliví badatelé vymezují dobu a území války a zda vedle padlých vojáků a přímo zavražděných civilistů započítávají také úmrtí způsobená hladem, nemocemi, nucenou prací a válečným rozvratem. Zvlášť obtížná je evidence v oblastech, kde byly zničeny správní záznamy, docházelo k rozsáhlým přesunům obyvatelstva nebo se hranice států během války změnily. Některé vlády navíc po roce 1945 zveřejňovaly údaje ovlivněné politickými cíli a teprve pozdější historický výzkum je mohl zpřesňovat. Přesné součty se proto mezi odbornými publikacemi liší, základní závěr však zůstává jednoznačný. Civilisté tvořili mimořádně vysoký, podle většiny souhrnných odhadů většinový podíl všech mrtvých. Válka se tak neomezovala na střet armád, ale představovala katastrofu zasahující celé společnosti.
Sovětský svaz a Čína jako dvě hlavní oblasti lidských ztrát
Největší absolutní ztráty utrpěly Sovětský svaz a Čína. V případě Sovětského svazu se celkový počet válečných mrtvých obvykle odhaduje přibližně na 24 až 27 milionů osob. Zahrnuje padlé příslušníky Rudé armády, civilisty zavražděné během německé okupace, oběti obléhání, nucených deportací, hladu a dalších válečných podmínek. Mimořádně ničivé byly německé operace v Bělorusku, na Ukrajině a v západních oblastech Ruska, kde okupanti prováděli masové vraždy a rozsáhlé ničení sídel. Čína, která vedla plnohodnotnou válku proti Japonsku již od roku 1937, ztratila podle různých historických odhadů přibližně 15 až 20 milionů lidí. Vedle padlých vojáků zahynuly miliony civilistů při japonských represích, bojích, bombardování a v důsledku nedostatku potravin či nemocí. Rozsáhlá území byla opakovaně vystavena vojenským operacím a obyvatelé museli opouštět své domovy. Obě země přitom nelze jednoduše porovnávat pouze podle počtu padlých na bojištích. Velkou část jejich ztrát způsobily okupační režimy a podmínky, v nichž se civilní obyvatelstvo stávalo přímým cílem násilí nebo ztrácelo prostředky nezbytné k přežití.
Polské ztráty a zničení evropského židovského obyvatelstva
Z hlediska podílu obětí na předválečném obyvatelstvu patřilo mezi nejhůře postižené státy Polsko. Během války zahynulo přibližně 5,5 až 6 milionů jeho občanů, tedy zhruba šestina předválečné populace. Přibližně tři miliony mrtvých tvořili polští Židé zavraždění nacistickým Německem a jeho spolupracovníky. Dalších přibližně 1,8 až 1,9 milionu nežidovských polských civilistů podle odhadů United States Holocaust Memorial Museum zahynulo v důsledku německé okupační politiky a války. K celkové bilanci přispěly rovněž vojenské ztráty, sovětské represe a další formy válečného násilí. Genocida znamená jednání směřující k úplnému nebo částečnému zničení národní, etnické, rasové či náboženské skupiny. Zanikly celé židovské komunity, jejichž historie často sahala staletí do minulosti. Holocaust proto nepředstavuje pouze část celkového válečného součtu. Šlo o cílený genocidní projekt, jehož příčiny, organizaci a odpovědnost pachatelů je nutné posuzovat samostatně.
Smrt sovětských zajatců a pronásledování dalších skupin
Nacistické rasové a okupační politiky způsobily vedle Holocaustu také smrt milionů dalších lidí. Oběťmi genocidního pronásledování se stali rovněž Romové a Sintové, jejichž počet zavražděných se odhaduje nejméně na 250 000 a podle některých rekonstrukcí až na 500 000. Nacistický program vraždění osob se zdravotním postižením si podle současných odhadů vyžádal přibližně 250 000 až 300 000 životů. Další desetitisíce a statisíce lidí byly zabity při represích proti politickým odpůrcům, skutečným či domnělým partyzánům a civilnímu obyvatelstvu okupovaných zemí. Tyto skupiny nelze mechanicky sčítat bez kontroly možných překryvů. Historická evidence musí rozlišovat konkrétní pronásledované skupiny, okolnosti úmrtí a jednotlivé kategorie obětí.
Hladomory v Asii a nepřímé civilní oběti světové války
Mimořádně rozsáhlé civilní ztráty vznikaly také daleko od hlavních frontových linií. V mnoha oblastech Asie narušily vojenské operace zemědělskou výrobu, obchodní spojení a přerozdělování potravin. V britské Indii postihl roku 1943 Bengálsko katastrofální hladomor, při němž zemřely miliony lidí. Jeho příčinou nebyl jediný neúspěšný žňový rok, ale souběh válečné inflace, narušeného trhu, koloniálních hospodářských opatření, nerovnoměrného rozdělování zásob a nedostatečně účinné pomoci postiženým. Další rozsáhlé hladomory zasáhly v letech 1944 až 1945 Vietnam a indonéskou Jávu. Historik Gregg Huff odhaduje jejich souhrnné ztráty přibližně na 3,4 milionu lidí. V obou oblastech hrály významnou roli japonská okupace, válečné hospodářské požadavky a narušení místního zásobování. Hlad, epidemie a dlouhodobé vyčerpání obyvatelstva způsobovaly smrt často bez bezprostřední přítomnosti ozbrojeného střetu. Takové oběti však nelze jednoduše označit za přirozený důsledek nepříznivého počasí nebo nedostatku úrody. Rozhodování státních a okupačních institucí podstatně ovlivňovalo, kdo měl přístup k potravinám a kdo zůstával bez pomoci. Zahrnutí těchto úmrtí do celkové bilance proto zásadně mění pohled na geografický rozsah i skutečné mechanismy válečného ničení.
Jedenáct milionů vysídlených osob a obtížný návrat z války
Po porážce nacistického Německa zůstaly v Evropě miliony lidí daleko od svých domovů. Nacházeli se mezi nimi bývalí vězni koncentračních táborů, nuceně nasazení pracovníci, váleční zajatci, uprchlíci a další osoby přemístěné během okupace. Podle údajů Organizace spojených národů osvobodily spojenecké armády na jaře 1945 více než jedenáct milionů vysídlených osob. V anglicky psané dokumentaci se pro ně ustálilo označení displaced persons. Jejich návrat vyžadoval rozsáhlou organizační spolupráci armád, úřadů a humanitárních organizací. Mnoho bývalých vězňů však trpělo vážnými nemocemi a následky dlouhodobé podvýživy. Někteří zemřeli krátce po osvobození, přestože již nebyli vystaveni bezprostřednímu nacistickému násilí. Pro část přeživších navíc neexistovalo bezpečné místo návratu. Jejich rodiny byly zavražděny, domovy zničeny nebo zabrány jinými lidmi. Zvlášť složité bylo postavení židovských přeživších z východní Evropy, kteří se při návratu někdy znovu setkávali s antisemitismem a násilím. Osvobození tedy neznamenalo automaticky konec jejich ohrožení ani okamžitou možnost obnovit předválečný život.
Nové hranice, vyhánění Němců a ztráta původních domovů
Poválečné přesuny obyvatelstva nebyly omezeny na návrat lidí zavlečených během války. Rozsáhlé změny státních hranic a rozhodnutí vítězných mocností vytvořily nové skupiny uprchlíků a nuceně přesídlených osob. Z bývalých východních oblastí Německa a ze států střední a východní Evropy prchaly nebo byly vyháněny miliony etnických Němců. Jejich odchod začal ještě během bojů před postupující Rudou armádou a pokračoval po kapitulaci Německa. V některých oblastech probíhal za mimořádně násilných podmínek, které zahrnovaly svévolné zabíjení, internaci, hlad a nemoci. Další rozsáhlé přesuny vyvolal posun Polska na západ, při němž mnoho Poláků opouštělo své původní domovy na územích připojených k Sovětskému svazu. V různých částech Evropy byli nuceni přesídlit také Ukrajinci, Bělorusové a příslušníci dalších národnostních skupin. Tyto procesy se lišily právním rámcem, politickými motivy i mírou použitého násilí. Nelze je proto bez dalšího spojovat do jediné nerozlišené kategorie. Pro jednotlivé rodiny však často znamenaly ztrátu domova, majetku, místních společenských vazeb a někdy i státního občanství. Poválečné hranice tak nevznikaly pouze diplomatickým rozhodnutím, ale jejich uskutečnění doprovázely zásadní zásahy do života milionů obyvatel.
Rozvrácené hospodářství a dlouhodobé následky válečného násilí
Lidská cena druhé světové války se neomezovala na počty mrtvých a bezprostředně vysídlených osob. V rozsáhlých částech Evropy a Asie zůstala zničena nebo těžce poškozena města, průmyslové podniky, železnice, mosty a zemědělská infrastruktura. Miliony obyvatel přišly o bydlení, zaměstnání a prostředky k obživě. Obnova byla komplikována nedostatkem paliva, potravin, dopravních prostředků a zdravotnického materiálu. Válka současně změnila věkové a sociální složení mnoha společností. Vysoké vojenské ztráty zanechaly velký počet vdov a dětí bez rodičů, zatímco zranění vojáci a civilisté potřebovali dlouhodobou zdravotní a sociální péči. V některých oblastech přetrvával nedostatek potravin i po skončení bojů a poválečné hospodářské problémy dále zhoršovaly příchody uprchlíků. Neméně závažné byly psychické následky věznění, deportací, bombardování a masového násilí. Zkušenosti přeživších se často obtížně sdělovaly a jejich širší společenské uznání přicházelo postupně. V Asii navíc konec japonské nadvlády nevedl všude k okamžitému nastolení míru. V Číně se obnovila občanská válka mezi nacionalisty a komunisty, kteří o moc soupeřili již před japonskou invazí, a v některých koloniálních zemích jihovýchodní Asie začaly nové konflikty o nezávislost. Poválečná obnova tak probíhala v prostředí, které se stále potýkalo s dědictvím válečného násilí a novými politickými spory.
Postupimská konference a hledání poválečného uspořádání zničené Evropy
K pochopení politického rámce poválečné obnovy je třeba vrátit se do léta 1945. Ještě před japonskou kapitulací se představitelé hlavních vítězných mocností sešli v Německu, aby jednali o správě poražené říše a budoucnosti evropského kontinentu. Spojené státy již zastupoval prezident Harry S. Truman, který převzal úřad po Rooseveltově smrti v dubnu. Sovětský svaz reprezentoval Josif Stalin a britskou delegaci zpočátku vedl Winston Churchill. Po vítězství Labouristické strany v britských parlamentních volbách jej 28. července vystřídal nový premiér Clement Attlee. Konference se zabývala odzbrojením a demokratickou přestavbou Německa, reparacemi, tedy náhradami válečných škod, hranicemi Polska a přesuny německého obyvatelstva. Spojenci potvrdili základní pravidla společné okupační správy, ale současně se mezi nimi projevovaly rostoucí rozdíly v představách o hospodářské obnově a politické budoucnosti Evropy. Zatímco západní mocnosti zdůrazňovaly potřebu stabilizace evropského hospodářství, sovětské vedení požadovalo bezpečnostní záruky a náhradu obrovských válečných škod. Postupimská jednání tak probíhala přímo ve stínu lidské a materiální katastrofy, kterou válka zanechala. Jejich výsledky vytvořily důležitý rámec poválečné správy, ale současně ukázaly, že společné vítězství nad nacistickým Německem nezaručuje trvalou politickou shodu jeho někdejších protivníků.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.