II. světová válka · Svět po válce
Postupim a rozdělená Evropa
Postupimská konference po porážce nacistického Německa
Postupimská konference navazovala na předchozí válečná setkání spojeneckých představitelů v Teheránu a Jaltě, ale probíhala za zásadně změněných okolností. Nacistické Německo již kapitulovalo a hlavním úkolem Spojenců bylo převést válečnou spolupráci do pravidel správy poražené země a poválečného uspořádání Evropy. Změnilo se také personální složení jednání. Americký prezident Truman byl v úřadu teprve od dubna 1945 a britské zastoupení se proměnilo přímo během konference. Po vyhlášení výsledků britských parlamentních voleb 26. července převzal vládu vůdce Labouristické strany Clement Attlee, který do Postupimi znovu přijel již jako premiér. Za jednacím stolem se tak setkali představitelé států, které dosud spojovala válka proti Japonsku, ale jejichž evropské bezpečnostní a hospodářské zájmy se stále výrazněji rozcházely. K obavám Spojených států a Británie z hospodářského rozvratu Německa přistupovaly také obavy z rostoucího sovětského vlivu. Konference proto představovala současně pokračování válečné spolupráce a začátek obtížného vyjednávání mezi budoucími politickými soupeři.
Čtyři okupační zóny a společná správa Berlína
Po německé bezpodmínečné kapitulaci převzaly nejvyšší státní moc v Německu Spojené státy, Sovětský svaz, Británie a Francie. Základní rozdělení země na okupační zóny bylo připraveno již během války a potvrzeno spojeneckými dohodami před Postupimí. Sovětský svaz spravoval východní část Německa, Británie severozápad, Spojené státy převážně jihozápadní oblasti a Francie získala vlastní zónu vytvořenou z částí amerického a britského okupačního prostoru. Berlín se nacházel uvnitř sovětské zóny, ale byl zvlášť rozdělen do čtyř sektorů pod správou stejných mocností. Francie se samotné postupimské konference neúčastnila, přesto byla jednou ze čtyř okupačních velmocí. Každý vojenský velitel vykonával nejvyšší moc ve své zóně, zatímco otázky týkající se celého Německa měla společně řešit Spojenecká kontrolní rada. Konference potvrdila tento systém a stanovila základní zásady okupační politiky. Spojenci přitom v roce 1945 nezakládali dva samostatné německé státy. Naopak předpokládali, že Německo bude během okupace pod společnou kontrolou a že jeho budoucí politické uspořádání bude předmětem dalších jednání. Rozdělení na okupační zóny proto samo o sobě ještě neznamenalo definitivní rozdělení německého státu.
Demilitarizace, denacifikace a demokratická přestavba Německa
Postupimské závěry stanovily, že Německo musí ztratit schopnost znovu rozpoutat útočnou válku. Spojenci se proto shodli na úplném odzbrojení německých ozbrojených sil, likvidaci nacistických polovojenských organizací a odstranění nebo kontrole průmyslových kapacit použitelných pro vojenskou výrobu. Dalším cílem byla denacifikace, tedy zrušení nacistické strany NSDAP, nacistických institucí a diskriminačních zákonů a odstranění významných nacistických představitelů z veřejných funkcí. Okupační mocnosti měly zároveň podporovat demokratickou přestavbu soudnictví, školství a místní správy. Politická moc se měla decentralizovat, tedy přesouvat z ústředí na nižší úrovně správy, a v jednotlivých oblastech měly postupně vznikat samosprávné orgány založené na volbách. Spojenci také potvrdili záměr postavit před soud hlavní nacistické válečné zločince. Konkrétní podobu mezinárodního tribunálu následně upravila londýnská dohoda z 8. srpna 1945, která vytvořila právní základ norimberského procesu. Proklamovaná shoda však nezaručovala jednotné provádění všech opatření. Jednotlivé okupační správy se lišily metodami prověřování obyvatelstva, postupem hospodářské obnovy i představami o budoucím politickém systému. Postupim proto vymezila společné základní cíle, jejichž uskutečňování se postupně stávalo předmětem sporů.
Německo jako hospodářský celek a kompromis o válečných reparacích
Nejobtížnější hospodářskou otázkou se stala výše a způsob vybírání německých reparací. Sovětský svaz utrpěl během války mimořádně rozsáhlé lidské i materiální ztráty a požadoval značné kompenzace. Americké a britské vedení však nechtělo vytvořit podmínky, které by vedly k dlouhodobému hospodářskému zhroucení Německa a vyžadovaly trvalou zahraniční pomoc. Postupimský kompromis proto stanovil, že každá okupační mocnost bude své hlavní reparační nároky uspokojovat především ze své vlastní zóny. Sovětský svaz měl navíc získat část průmyslového zařízení ze západních zón. Patnáct procent vybraného zařízení mělo být předáno výměnou za odpovídající dodávky potravin, uhlí a dalších surovin. Dalších deset procent mělo být převedeno bez náhrady. Sovětské vedení zároveň převzalo odpovědnost za uspokojení polských reparačních požadavků ze svého podílu. Dokument však současně výslovně předpokládal, že Německo bude během okupace spravováno jako jediný hospodářský celek. Právě zde se projevil zásadní rozpor mezi společně deklarovanou ekonomickou jednotou a skutečností, že jednotlivé mocnosti mohly využívat hospodářské zdroje svých zón rozdílným způsobem. Tento rozpor v následujících letech komplikoval společnou správu a přispěl k postupnému hospodářskému oddělování východních a západních částí Německa.
Odra a Lužická Nisa jako prozatímní hranice polské správy
Mimořádně závažnou otázkou Postupimi byla územní budoucnost Polska. Již na jaltské konferenci západní Spojenci přijali zásadu, že Polsko ztratí svá východní území ve prospěch Sovětského svazu a získá územní kompenzaci na severu a západě. V létě 1945 již sovětské a polské orgány převzaly správu rozsáhlých oblastí, které před válkou patřily Německu. Postupimská dohoda potvrdila, že bývalá německá území východně od Odry a Lužické Nisy, včetně velké části Slezska, Pomořanska a oblasti bývalého Svobodného města Gdaňsku, budou zatím pod polskou správou. Tři velmoci však zároveň výslovně uvedly, že konečné určení polské západní hranice musí počkat na budoucí mírové uspořádání. Polská správa proto nebyla v Postupimi právně totožná s definitivním mezinárodním potvrzením nové státní hranice. Samostatnou otázkou byla severní část Východního Pruska s Königsbergem, dnešním Kaliningradem. Spojené státy a Británie v zásadě podpořily její budoucí připojení k Sovětskému svazu, přičemž přesné vymezení mělo být ještě odborně upřesněno. Územní změny znamenaly rozsáhlý posun Polska na západ a výrazně proměnily politickou i národnostní podobu střední Evropy. Současně vytvořily podmínky pro nucené přesuny milionů obyvatel.
Článek XIII a požadavek organizovaného přesídlení německého obyvatelstva
Postupimská konference se zabývala také osudem německého obyvatelstva v Polsku, Československu a Maďarsku. Reagovala přitom na již probíhající útěky a nucené přesuny Němců, doprovázené v některých oblastech násilím. Spojenecká kontrolní rada měla nejprve posoudit, kolik lidí mohou jednotlivé okupační zóny přijmout a jakým tempem lze transfer provádět. Vlády Československa a Polska i příslušné orgány v Maďarsku byly proto vyzvány, aby do přijetí dalších opatření pozastavily pokračující vyhánění. Postupimská dohoda tedy nepředstavovala schválení násilí, které se odehrálo před jejím podpisem, ani nepovolovala neomezené zacházení s německými civilisty. Poskytla však mezinárodní rámec pro následné organizované transfery, které se ve velkém rozsahu uskutečnily především v roce 1946. Ani jejich organizovaná podoba ovšem neodstraňovala lidské důsledky nuceného přesídlení.
Polská vláda, svobodné volby a vznik Rady ministrů zahraničí
Postupimská jednání ukázala, že hlavním problémem poválečné Evropy nebyly pouze státní hranice, ale také politická moc v osvobozených zemích. Spojené státy a Británie již uznaly polskou Prozatímní vládu národní jednoty, vytvořenou v červnu 1945 za výrazného sovětského vlivu. Současně přestaly diplomaticky uznávat dosavadní polskou exilovou vládu v Londýně. Postupimské závěry znovu potvrdily očekávání, že se v Polsku uskuteční svobodné a tajné volby za účasti všech demokratických a protinacistických stran. Jejich praktické provedení však zůstávalo závislé na vládě a bezpečnostních institucích, nad nimiž získávali převahu polští komunisté podporovaní Sovětským svazem. Podobné spory o politickou reprezentaci se objevovaly také v Rumunsku a Bulharsku, kde přítomnost Rudé armády výrazně omezovala možnosti západních mocností. Spojenci proto zároveň rozhodli o vytvoření Rady ministrů zahraničí pěti mocností, tedy Spojených států, Sovětského svazu, Británie, Francie a Číny. Tato instituce měla připravovat mírové smlouvy s bývalými německými spojenci a pokračovat v řešení otevřených územních a politických otázek. Její vznik potvrzoval, že Postupim nebyla konečným mírovým uspořádáním Evropy. Šlo o soubor dohod, které měly umožnit další společné rozhodování, přestože se názory jednotlivých mocností stále výrazněji rozcházely.
Test Trinity, Trumanovo sdělení Stalinovi a ultimátum Japonsku
Během postupimských jednání se do vztahů velmocí promítla také existence nové americké jaderné zbraně. Dne 16. července 1945, krátce před zahájením konference, uskutečnily Spojené státy úspěšný test Trinity v Novém Mexiku. Prezident Truman byl o výsledku informován během pobytu v Postupimi a 24. července sdělil Stalinovi, že Spojené státy mají novou zbraň mimořádné ničivé síly. Sovětský vůdce již díky zpravodajským informacím věděl o americkém jaderném programu, takže toto oznámení nepředstavovalo jeho první seznámení s existencí projektu Manhattan. Vývoj jaderné zbraně přesto měnil strategické možnosti Spojených států a později se stal významným faktorem americko-sovětského soupeření. Samostatnou součástí postupimského období bylo prohlášení adresované Japonsku, vydané 26. července 1945 Spojenými státy, Británií a Čínou. Takzvaná Postupimská deklarace požadovala bezpodmínečnou kapitulaci japonských ozbrojených sil, odstranění militarismu a přijetí spojenecké okupace. Sovětský svaz nebyl mezi jejími původními signatáři, protože proti Japonsku dosud neválčil. K deklaraci se připojil 8. srpna, kdy Japonsku vyhlásil válku. Toto ultimátum je nutné odlišovat od postupimského protokolu z 2. srpna, který upravoval především evropské poválečné otázky.
Rozdílný vývoj okupačních zón a vznik dvou německých států
Společná správa Německa dohodnutá Spojenci byla v následujících letech vystavena rostoucím hospodářským a politickým rozporům. V sovětské okupační zóně probíhaly rozsáhlé konfiskace, pozemková reforma a budování politických institucí pod sovětským dohledem. Roku 1946 došlo v této zóně ke sloučení komunistické a sociálnědemokratické strany, z něhož vznikla Jednotná socialistická strana Německa. V západních zónách se postupně prosazovala obnova parlamentních institucí a hospodářství založeného převážně na soukromém podnikání. Americká a britská okupační zóna byly hospodářsky spojeny do Bizónie. Spory o měnovou reformu a budoucnost Berlína pak dále prohloubily roztržku mezi okupačními mocnostmi. Rozdílný vývoj zón nakonec vedl roku 1949 ke vzniku Spolkové republiky Německo na západě a Německé demokratické republiky na východě. Postupim tak představovala důležitý výchozí rámec poválečné správy, nikoli předem hotový plán tohoto pozdějšího státního rozdělení.
Poválečné velmocenské soupeření a vstup Charty OSN v platnost
Rozdílný vývoj Německa byl součástí širšího rozpadu spojenecké spolupráce. Studená válka, tedy dlouhodobé soupeření Spojených států a Sovětského svazu a jejich spojenců bez přímé války mezi oběma hlavními mocnostmi, nezačala jediným rozhodnutím v Postupimi. Vznikala během následujících let souběhem mocenského soupeření, rozdílných hospodářských systémů, sporů o Německo a politickou budoucnost střední a východní Evropy. Pro pochopení poválečného uspořádání je však třeba vrátit se také k souběžným pokusům o spolupráci v roce 1945. Navzdory rostoucímu napětí dokázali váleční Spojenci dokončit budování nové mezinárodní organizace. Ještě před Postupimí podepsali zástupci států v San Francisku Chartu Organizace spojených národů, její zakládající dokument. Po jeho vstupu v platnost na podzim téhož roku začala OSN oficiálně existovat. Mezi její zakládající členy patřilo také Československo. Nová instituce měla pomáhat předcházet ozbrojeným konfliktům, podporovat mezinárodní spolupráci a vytvářet právní rámec pro kolektivní bezpečnost, tedy společný postup států při ochraně míru. Její vznik představoval jeden z nejvýznamnějších pokusů převést zkušenost světové války do trvalých pravidel mezinárodních vztahů.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.