II. světová válka · Svět po válce
OSN a nový hospodářský řád
Poučení ze selhání Společnosti národů a změna americké zahraniční politiky
Vznik Organizace spojených národů byl jedním z nejvýznamnějších pokusů vyvodit institucionální poučení ze dvou světových válek. Společnost národů, založená po první světové válce, nedokázala ve třicátých letech účinně zabránit agresi Japonska, Itálie a nacistického Německa. Její autoritu oslabovala absence některých významných mocností, nedostatečné prostředky k prosazování společných rozhodnutí i rozpory mezi členskými státy. Spojené státy se navíc nikdy nestaly jejím členem, přestože prezident Woodrow Wilson patřil k hlavním zastáncům jejího vytvoření. Americký Senát odmítl v letech 1919 a 1920 schválit Versailleskou mírovou smlouvu, jejíž součástí byl statut organizace. Během druhé světové války se americký přístup zásadně změnil. Prezident Franklin D. Roosevelt považoval trvalou účast Spojených států v systému kolektivní bezpečnosti za nezbytnou podmínku poválečné stability. Nová organizace proto měla od počátku zahrnovat hlavní světové mocnosti a poskytnout jim významnou odpovědnost za udržování míru. Rozdíl proti meziválečnému období potvrdil americký Senát 28. července 1945, kdy poměrem 89 hlasů ku dvěma schválil přistoupení Spojených států k Chartě OSN. Americká účast tak již nebyla pouze prezidentským projektem, ale získala širokou podporu napříč hlavními politickými stranami.
Od Atlantické charty k jednáním v Dumbarton Oaks a Jaltě
Základy Organizace spojených národů vznikaly již během války. V srpnu 1941 formulovali Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill v Atlantické chartě zásady poválečné mezinárodní spolupráce, včetně odmítnutí územních zisků dosažených agresí a podpory hospodářské bezpečnosti. Dne 1. ledna 1942 podepsalo ve Washingtonu 26 států, mezi nimi také Československo, Deklaraci Spojených národů. Její signatáři se zavázali společně bojovat proti mocnostem Osy, tedy koalici vedené Německem, Itálií a Japonskem, a neuzavírat separátní mír. Označení Spojené národy tehdy představovalo především válečnou koalici, nikoli ještě existující mezinárodní organizaci. Konkrétnější plán budoucí instituce vznikl během jednání Spojených států, Británie, Sovětského svazu a Číny v Dumbarton Oaks ve Washingtonu od srpna do října 1944. Výsledkem byl návrh základní struktury organizace, jejích orgánů a pravomocí. Nejdůležitější otevřenou otázkou však zůstával způsob hlasování v budoucí Radě bezpečnosti. Kompromis byl dojednán na jaltské konferenci v únoru 1945, kde Roosevelt, Churchill a Stalin současně rozhodli o svolání ustavující konference do San Franciska. OSN tedy nevznikla jednorázovým rozhodnutím po skončení války, ale několikaletým diplomatickým procesem, jehož průběh významně ovlivňovala spolupráce i rivalita hlavních spojeneckých mocností.
Sanfranciská konference a podpis Charty OSN 26. června 1945
Ustavující konference Organizace spojených národů se konala v San Francisku od 25. dubna do 26. června 1945. Účastnili se jí zástupci padesáti zemí, kteří projednávali návrhy připravené v Dumbarton Oaks a na Jaltě. Jednání probíhala ještě během závěrečných bojů druhé světové války. Nacistické Německo kapitulovalo v jejich průběhu a Japonsko nadále pokračovalo ve válce. Delegáti se zabývali nejen pravomocemi Rady bezpečnosti, ale také zastoupením menších států, hospodářskou a sociální spoluprací a postavením mezinárodního práva. Výsledné znění Charty bylo přijato 25. června a následujícího dne podepsáno zástupci padesáti zemí. Polsko se konference neúčastnilo, protože v době jejího zahájení neexistovala všeobecně uznaná polská vláda. Chartu podepsalo dodatečně 15. října a stalo se jedním z původních 51 členů. Organizace spojených národů oficiálně vznikla 24. října 1945, kdy Charta vstoupila v platnost po ratifikaci pěti budoucími stálými členy Rady bezpečnosti a požadovanou většinou dalších signatářů. Tento den se později stal připomínkou založení OSN.
Valné shromáždění, Rada bezpečnosti a šest hlavních orgánů OSN
Charta OSN vytvořila mezinárodní organizaci založenou na zásadě svrchované rovnosti členských států, povinnosti řešit spory mírovými prostředky a zákazu hrozby silou nebo jejího použití v rozporu s Chartou. Současně stanovila šest hlavních orgánů. Valné shromáždění mělo sloužit jako společné jednací fórum všech členských států, přičemž každý člen disponoval jedním hlasem. Rada bezpečnosti získala hlavní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a možnost přijímat rozhodnutí závazná pro členské státy. Hospodářská a sociální rada měla koordinovat spolupráci v hospodářských, sociálních a dalších nevojenských otázkách. Poručenská rada byla určena k mezinárodnímu dohledu nad vybranými závislými územími a k podpoře jejich přípravy na samosprávu nebo nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr se sídlem v Haagu měl rozhodovat právní spory mezi státy, které přijaly jeho příslušnost, a vydávat poradní stanoviska. Sekretariát vedený generálním tajemníkem měl zabezpečovat každodenní činnost organizace. OSN však nebyla vytvořena jako světová vláda s vlastní neomezenou mocí. Její schopnost jednat závisela na pravomocích stanovených Chartou a na spolupráci členských států.
Právo veta pěti stálých členů Rady bezpečnosti
Nejdůležitějším politickým kompromisem při vytváření OSN bylo zvláštní postavení pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Těmito státy se roku 1945 staly Spojené státy, Sovětský svaz, Británie, Francie a Čínská republika. Rada bezpečnosti měla původně jedenáct členů, z toho pět stálých a šest volených. K přijetí rozhodnutí bylo zpravidla zapotřebí nejméně sedmi hlasů. U zásadních, nikoli pouze procedurálních otázek však nesměl žádný ze stálých členů hlasovat proti. Tato pravomoc, běžně označovaná jako právo veta, měla zabránit tomu, aby organizace přijímala závažná bezpečnostní rozhodnutí přímo proti vůli některé z hlavních vítězných mocností. Její zastánci vycházeli z přesvědčení, že systém kolektivní bezpečnosti nemůže dlouhodobě fungovat bez spolupráce nejmocnějších států. Právo veta však zároveň vytvářelo možnost zablokovat společný postup právě v situacích, kdy se mezi velmocemi objeví zásadní spor. Tento problém se stal zvlášť výrazným během studené války. V roce 1965 se počet členů Rady bezpečnosti zvýšil z jedenácti na patnáct a potřebný počet hlasů ze sedmi na devět, zvláštní postavení pěti stálých členů však zůstalo zachováno. Konstrukce Rady tak od počátku spojovala snahu o společnou bezpečnost s uznáním nerovného mocenského postavení jednotlivých států.
Brettonwoodská konference a hledání stabilnější poválečné ekonomiky
Vznik Organizace spojených národů byl součástí širší snahy vytvořit stabilnější poválečné mezinárodní uspořádání. Spojenci se poučili také z hospodářské krize třicátých let, která byla provázena vysokými cly, měnovými devalvacemi, tedy úředním snižováním hodnoty měny vůči jiným měnám či zlatu, obchodními omezeními a rostoucím mezinárodním napětím. Američtí a britští představitelé dospěli k přesvědčení, že hospodářská nestabilita může přispívat k politickému extremismu a oslabování míru. Přípravy nové finanční soustavy proto začaly již během války. Významnou úlohu v nich sehráli britský ekonom John Maynard Keynes a americký úředník ministerstva financí Harry Dexter White, kteří předložili odlišné návrhy mezinárodní měnové spolupráce. Výsledný kompromis byl projednán na konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire od 1. do 22. července 1944. Účastnili se jí zástupci 44 zemí včetně Československa. Jejím výsledkem byly návrhy zakládajících dohod dvou nových institucí, Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Obě organizace právně vznikly až 27. prosince 1945 po přijetí příslušných dohod potřebným počtem států. Brettonwoodská konference tak položila základy systému, který měl podporovat měnovou stabilitu, poválečnou rekonstrukci a dlouhodobou hospodářskou spolupráci.
Mezinárodní měnový fond a dolarově-zlatý měnový systém
Mezinárodní měnový fond byl založen s cílem podporovat stabilitu měnových kurzů, usnadňovat mezinárodní platby a pomáhat státům překonávat přechodné problémy platební bilance, tedy souhrnu hospodářských transakcí mezi danou zemí a zahraničím. Původní brettonwoodský systém vycházel z pevných, ale za stanovených podmínek upravitelných měnových kurzů. Americký dolar měl být směnitelný za zlato při oficiální ceně 35 dolarů za trojskou unci, přibližně 31,1 gramu, a ostatní členské státy měly udržovat kurzy svých měn v dohodnutém vztahu k dolaru nebo ke zlatu. Tento mechanismus měl omezit opakování nekontrolovaných konkurenčních devalvací, které v meziválečném období přispívaly k hospodářskému napětí. Fond měl zároveň poskytovat krátkodobé finanční prostředky zemím, které se dostaly do dočasných platebních potíží. Nešlo však o návrat k původnímu zlatému standardu, v němž byly měny přímo vázány na pevné množství zlata, ani o systém zcela neměnných kurzů. Členské státy si zachovávaly možnost kurzové úpravy při zásadní hospodářské nerovnováze. Zavádění brettonwoodských pravidel navíc probíhalo postupně, protože evropské hospodářství bylo po válce vážně narušeno. Systém se stal jedním z hlavních pilířů poválečného finančního uspořádání a jeho původní podoba přetrvala do měnových krizí na začátku sedmdesátých let.
Světová banka a poválečné úsilí o obnovu obchodu
Druhou institucí vytvořenou na základě brettonwoodských dohod byla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, známá pod označením Světová banka. Jejím původním úkolem bylo pomáhat financovat rekonstrukci válkou zničených ekonomik a podporovat dlouhodobý hospodářský rozvoj. Na rozdíl od Mezinárodního měnového fondu se měla zaměřovat především na dlouhodobější investice a půjčky, nikoli na krátkodobé řešení měnových a platebních problémů. První úvěr schválila 9. května 1947 Francii, které poskytla 250 milionů dolarů na nákup zařízení, surovin a dalších prostředků potřebných k hospodářské obnově. Poválečné hospodářské uspořádání však zahrnovalo také snahu obnovit mezinárodní obchod a postupně omezovat celní překážky. V říjnu 1947 proto 23 zemí uzavřelo Všeobecnou dohodu o clech a obchodu, známou jako GATT. Původně měla představovat přechodný rámec před vznikem plánované Mezinárodní obchodní organizace. Ta však kvůli politickým sporům a nedostatečné podpoře ve Spojených státech nikdy nevznikla. GATT proto zůstala hlavním mnohostranným základem poválečného obchodního systému až do vytvoření Světové obchodní organizace v roce 1995. Nový hospodářský řád tedy nevznikl jako jediná centrálně řízená instituce, ale jako soubor vzájemně propojených dohod a organizací.
Mezinárodní tribunály v Norimberku a Tokiu jako právní pokračování spojeneckého vítězství
Poválečné uspořádání mělo vedle bezpečnostního a hospodářského rozměru také zásadní právní význam. Spojenci během války shromáždili rozsáhlé důkazy o masových vraždách, deportacích, nucené práci a dalších zločinech nacistického Německa a jeho spojenců. Rozhodli se proto vytvořit mezinárodní soudní mechanismus, který by umožnil postavit před soud hlavní představitele poražených režimů. Vedle soudu s představiteli nacistického režimu v Norimberku působil také Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ v Tokiu, který soudil vybrané představitele japonského politického a vojenského vedení. Oba tribunály vytvořily důležité precedenty pro princip individuální odpovědnosti za závažné mezinárodní zločiny, včetně odpovědnosti vysokých státních představitelů. Jejich pravomoci i výběr obžalovaných však odrážely skutečnost, že soudy zřídily vítězné mocnosti. Přesto představovaly významný krok k rozvoji mezinárodního trestního práva. Poválečný řád tak spojoval snahu předcházet novým válkám s pokusem právně postihovat zločiny spáchané během té právě skončené.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.