II. světová válka · Svět po válce
Norimberk a Tokio
Od neúspěšných lipských procesů k mezinárodnímu soudu v Norimberku
Potrestání válečných zločinů nebylo po roce 1945 novou myšlenkou. Již po první světové válce se vítězné mocnosti pokusily postavit před soud německé představitele odpovědné za porušování válečného práva. Procesy vedené od roku 1921 před říšským soudem v Lipsku však skončily jen omezeným počtem rozsudků a převážně mírnými tresty. Zkušenost s jejich nedostatečnou účinností ovlivnila spojenecké rozhodování během druhé světové války. Moskevská deklarace z října 1943 oznámila, že pachatelé nacistických zločinů budou po válce postaveni před soud, především v zemích, kde své činy spáchali. O osudu hlavních válečných zločinců, jejichž odpovědnost přesahovala hranice jednotlivých států, měly rozhodnout spojenecké mocnosti společně. Britské a sovětské vedení v průběhu války zvažovalo také možnosti souhrnného potrestání bez rozsáhlého procesu. Spojené státy však nakonec prosadily veřejné mezinárodní soudní řízení. Výsledkem těchto příprav byla londýnská dohoda se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu. Norimberk se měl stát místem, kde budou zločiny nacistického režimu posuzovány na základě předložených důkazů a individuální odpovědnosti obžalovaných. Nový tribunál tak navázal na starší pokusy o potrestání válečných zločinů, ale svým rozsahem a právními ambicemi je zásadně překročil.
Zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti
Londýnský statut vymezil tři hlavní kategorie trestných činů. Zločiny proti míru zahrnovaly plánování, přípravu, zahájení a vedení útočné války v rozporu s mezinárodními závazky. Válečné zločiny představovaly porušování zákonů a obyčejů války, například vraždění válečných zajatců, týrání civilistů, deportace na nucenou práci nebo svévolné ničení majetku bez vojenské nutnosti. Zločiny proti lidskosti zahrnovaly mimo jiné vraždění, vyhlazování, zotročování, deportace a pronásledování obyvatelstva z politických, rasových či náboženských důvodů. Obžaloba navíc pracovala s kategorií společného plánu nebo spiknutí, kterou tribunál ve svém výkladu spojil především se zločiny proti míru. Statut však zároveň přiznával obžalovaným právo na obhájce, předkládání důkazů a výslech svědků. Právní konstrukce měla také omezení. Norimberský tribunál posuzoval zločiny proti lidskosti ve spojení s válkou a neprojednával samostatně všechny projevy nacistického pronásledování před rokem 1939. Genocida, jejíž pojem během války formuloval právník Raphael Lemkin, navíc ještě nebyla samostatným bodem obžaloby. Mezinárodní úmluva o jejím předcházení a trestání byla přijata až v prosinci 1948.
Hlavní norimberský proces a důkazy o nacistickém systému zločinů
Hlavní norimberský proces začal 20. listopadu 1945 v Justičním paláci v Norimberku. Před čtyřčlenným tribunálem složeným ze soudců Spojených států, Británie, Francie a Sovětského svazu bylo původně obžalováno 24 představitelů nacistického režimu. Proti dvěma z nich však řízení před zahájením hlavního líčení nepokračovalo. Vedoucí Německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu ve vazbě a průmyslník Gustav Krupp nebyl ze zdravotních důvodů schopen stanout před soudem. Proces se proto vedl proti 22 obžalovaným, z nichž 21 bylo osobně přítomno. Martin Bormann, někdejší vedoucí Hitlerovy stranické kanceláře, byl souzen v nepřítomnosti. Mezi obžalovanými byli Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Alfred Rosenberg, Albert Speer a další političtí, vojenští a hospodářští představitelé režimu. Hitler, Himmler a Goebbels již nežili. Americkou obžalobu vedl soudce Nejvyššího soudu Robert H. Jackson, který kladl důraz na prokázání zločinů prostřednictvím původních německých dokumentů. Obžaloba předložila tisíce úředních záznamů, rozkazů, zpráv a dalších písemností. Součástí důkazního řízení byly rovněž svědecké výpovědi a filmové záznamy dokumentující nacistickou agresi, koncentrační tábory a masové vraždění. Proces tak vytvořil rozsáhlý veřejně přístupný soubor důkazů o fungování nacistického režimu a jeho zločinech.
Norimberské rozsudky z října 1946 a odsouzení nacistických organizací
Rozsudky hlavního norimberského procesu byly vyhlášeny 30. září a 1. října 1946. Tribunál uznal vinnými 19 z 22 obžalovaných a tři osvobodil. Mezi osvobozenými byli bývalý ministr hospodářství Hjalmar Schacht, diplomat Franz von Papen a rozhlasový představitel Hans Fritzsche. Dvanáct obžalovaných dostalo trest smrti, tři byli odsouzeni k doživotnímu vězení a další čtyři k trestům odnětí svobody v délce deseti až dvaceti let. Mezi odsouzenými k smrti byli Hermann Göring, Wilhelm Keitel, Joachim von Ribbentrop a Hans Frank. Göring však krátce před plánovanou popravou spáchal sebevraždu. Martin Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti a později se prokázalo, že zahynul již v závěru války v Berlíně. Dne 16. října 1946 proto bylo popraveno deset odsouzených. Tribunál se nezabýval pouze individuální odpovědností. Posuzoval také šest nacistických organizací a institucionálních uskupení a za zločinecké prohlásil vedení NSDAP, tajnou státní policii gestapo, nacistickou zpravodajskou a bezpečnostní službu SD a nacistickou organizaci SS s rozsáhlými represivními a ozbrojenými složkami, vždy v rozsahu vymezeném rozsudkem. Toto rozhodnutí mělo usnadnit následné soudní postihování osob, které se podílely na činnosti těchto struktur. Ani členství v prohlášené zločinecké organizaci však nemělo znamenat automatickou individuální vinu bez posouzení příslušných okolností. Rozsudky tak potvrdily rozsáhlou odpovědnost nacistického vedení a současně ukázaly, že tribunál nerozhodoval o všech obžalovaných jednotně.
Dvanáct navazujících norimberských procesů a odpovědnost dalších pachatelů
Hlavní norimberský proces představoval pouze první část rozsáhlejšího poválečného soudního úsilí. Spojenecká kontrolní rada přijala 20. prosince 1945 zákon č. 10, který vytvořil společný právní základ pro stíhání dalších válečných zločinců v jednotlivých okupačních zónách Německa. Spojené státy následně v Norimberku uspořádaly dvanáct dalších významných procesů vedených americkými vojenskými tribunály. Tyto soudy již nebyly čtyřmocenským Mezinárodním vojenským tribunálem. Jejich obžaloba se zaměřovala na osoby, které se podílely na nacistických zločinech jako lékaři, soudci, diplomaté, průmyslníci, vojenští velitelé nebo příslušníci SS. Zvláštní význam měl proces s lékaři odpovědnými za pokusy na vězních, proces s veliteli Einsatzgruppen, které prováděly masové vraždy na okupovaných sovětských územích, a řízení proti představitelům hospodářských podniků využívajících nucenou práci. V těchto dvanácti procesech bylo obžalováno 185 osob a před soud skutečně předstoupilo 177 z nich. Americké tribunály vynesly desítky trestů smrti a doživotního vězení, ale také řadu kratších trestů a osvobozujících rozsudků. Další soudy probíhaly ve spojeneckých okupačních zónách a v zemích, kde nacisté své zločiny spáchali. Rozsah pachatelství však byl mnohem větší než počet souzených osob a značná část odpovědných lidí nebyla nikdy postavena před soud. Poválečné soudnictví proto přineslo významné právní výsledky, ale nemohlo zajistit úplné potrestání nacistických zločinů.
Založení tokijského tribunálu a soudní řízení proti japonskému vedení
Po kapitulaci Japonska vznikla také snaha postavit před mezinárodní soud hlavní představitele japonské válečné politiky. Dne 19. ledna 1946 zřídil generál Douglas MacArthur jako nejvyšší velitel spojeneckých sil v okupovaném Japonsku Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ. Jeho statut vycházel z norimberského vzoru, avšak institucionální uspořádání bylo odlišné. Norimberský soud vznikl dohodou čtyř vítězných mocností, zatímco tokijský tribunál byl ustaven rozhodnutím nejvyššího spojeneckého velitele. Působilo v něm jedenáct soudců zastupujících Spojené státy, Británii, Sovětský svaz, Čínu, Francii, Austrálii, Kanadu, Nizozemsko, Nový Zéland, Indii a Filipíny. Předsedou soudu byl australský soudce William Webb a hlavním žalobcem Američan Joseph B. Keenan. Proces byl zahájen 3. května 1946 a pokračoval až do listopadu 1948. Původně bylo obžalováno 28 japonských politických a vojenských představitelů, mezi nimi bývalý premiér Hideki Tódžó a diplomat Kóki Hirota. Obžaloba se zaměřovala na plánování a vedení útočných válek, porušování válečného práva a odpovědnost za zločiny spáchané proti civilnímu obyvatelstvu a válečným zajatcům. Soud se zabýval japonskou expanzí v Asii od počátku třicátých let i zločiny během války v Tichomoří. Podobně jako v Norimberku šlo především o určení odpovědnosti nejvyšších představitelů režimu, nikoli o soudní projednání všech jednotlivých válečných zločinů.
Tokijské rozsudky z listopadu 1948 a neobžalování císaře Hirohita
Tokijský tribunál vynesl konečné rozsudky v listopadu 1948. Ze 28 původně obžalovaných dva během procesu zemřeli a jeden byl uznán nezpůsobilým k soudnímu řízení. Rozhodnutí proto padlo nad 25 osobami a všechny byly uznány vinnými alespoň v některých bodech obžaloby. Sedm představitelů japonského vedení bylo odsouzeno k trestu smrti, šestnáct k doživotnímu vězení a dva k časově omezeným trestům odnětí svobody. Mezi popravenými 23. prosince 1948 byl i bývalý premiér Hideki Tódžó. Zásadní odlišností od Norimberku bylo rozhodnutí nevznést obžalobu proti císaři Hirohitovi ani dalším členům císařské rodiny. Americké okupační vedení považovalo zachování císařské instituce za důležitý prostředek stabilizace Japonska a prosazování poválečných reforem. Toto politické rozhodnutí významně ovlivnilo podobu celého procesu. Otázka Hirohitovy osobní odpovědnosti za japonskou expanzi a vedení války přitom zůstává předmětem historického výzkumu. Další omezení souviselo s tím, že odpovědní představitelé japonského programu biologických zbraní, zejména jednotky 731, nebyli v Tokiu souzeni. Někteří z nich získali ochranu před americkým stíháním výměnou za poskytnutí výsledků svého výzkumu. Tokijský proces tak potrestal část nejvyššího vedení japonské říše, avšak významné oblasti politické a vojenské odpovědnosti zůstaly mimo jeho rámec.
Spojenecké tribunály v Asii a právní spory o spravedlnost vítězů
Tokijský proces nebyl jediným soudním řízením proti japonským válečným zločincům. Vedle něj probíhaly další procesy vedené jednotlivými spojeneckými státy v Číně, jihovýchodní Asii a Tichomoří. Zabývaly se především vražděním a týráním válečných zajatců, masakry civilistů, nucenou prací a dalšími porušeními válečného práva. Podle poválečných japonských a spojeneckých údajů se uskutečnilo více než dva tisíce těchto soudních řízení, v nichž stanuly tisíce obžalovaných. Výsledky byly rozdílné a zahrnovaly tresty smrti, dlouholeté vězení i osvobození pro nedostatek důkazů. Oba hlavní mezinárodní tribunály však od počátku vyvolávaly také závažné právní otázky. Kritici upozorňovali, že vítězné mocnosti soudí představitele poražených režimů, zatímco vlastní sporné válečné operace, včetně rozsáhlého bombardování měst, nepodléhají stejnému soudnímu přezkumu. Další námitka směřovala proti možnosti trestat některé činy podle právních kategorií, které před válkou nebyly dostatečně přesně definovány. V tokijském tribunálu se tyto rozpory projevily také mezi soudci. Indický soudce Radhabinod Pal odmítl většinový rozsudek a navrhoval osvobození všech obžalovaných, především z důvodů svého výkladu mezinárodního práva a kritiky koloniálního mocenského uspořádání. Jeho stanovisko však neznamenalo popření skutečnosti, že japonské ozbrojené síly spáchaly rozsáhlé válečné zločiny. Historické hodnocení tribunálů proto musí oddělovat prokázané zločiny od otázek, zda jejich soudní projednání bylo dostatečně úplné a právně konzistentní.
Norimberské principy, individuální odpovědnost a meze poválečné justice
Navzdory právním a politickým omezením měly norimberský a tokijský tribunál zásadní význam pro další vývoj mezinárodního trestního práva. Zásady osobní odpovědnosti bez ohledu na státní funkci či pouhý odkaz na nadřízený rozkaz se staly jejich trvalým právním dědictvím. U jednání na rozkaz však zůstávalo důležité posouzení konkrétních okolností, včetně možnosti obžalovaného rozhodnout se jinak. Dne 11. prosince 1946 Valné shromáždění OSN potvrdilo principy mezinárodního práva obsažené v norimberském statutu a rozsudku. Komise OSN pro mezinárodní právo je následně roku 1950 systematicky formulovala jako Norimberské principy. Poválečná právní zkušenost přispěla také k přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia a k dalšímu rozvoji pravidel ochrany civilistů a válečných zajatců. Samotné potrestání pachatelů však zůstávalo závislé na politické vůli států a na jejich schopnosti zajišťovat důkazy a vykonávat rozsudky. Během počínající studené války navíc začaly strategické zájmy vítězných mocností ovlivňovat další stíhání i zacházení s odsouzenými. V západním Německu a Japonsku byly některé tresty v následujících letech zmírňovány a řada odsouzených byla předčasně propuštěna. Poválečné tribunály tak vytvořily trvalé právní principy, ale zároveň ukázaly, že jejich prosazování zůstává obtížně oddělitelné od mezinárodních mocenských vztahů.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.