II. světová válka · Československo a appeasement
Sudetoněmecká krize
Československo po Anschlussu
Československo nebylo na jaře 1938 bezbranným státem čekajícím na nevyhnutelný zánik. Mělo významný zbrojní průmysl, modernizovanou armádu a soustavu pohraničního opevnění. Jeho strategická situace se však po německém připojení Rakouska v březnu 1938 prudce zhoršila. Německá říše nyní mohla vyvíjet vojenský tlak také z prostoru bývalého Rakouska a dosud méně ohrožená jižní hranice českých zemí se stala potenciální frontou. Obrana státu proto stále více závisela nejen na vlastní armádě, ale také na tom, zda v případě německého útoku skutečně zasáhnou jeho spojenci. ([Vojenský historický ústav][1])
Německá menšina a krize pohraničí
Sčítání lidu z roku 1930 evidovalo v Československu přibližně 3,23 milionu obyvatel německé národnosti, převážnou většinu v českých zemích. Jejich vztah k republice nebyl jednotný. Německé politické strany se od dvacátých let podílely také na vládní politice, současně však přetrvávaly spory o národnostní postavení a hospodářská krize mimořádně tvrdě zasáhla některé exportně orientované průmyslové oblasti pohraničí. Konrad Henlein dokázal tyto sociální i národní frustrace politicky využít. V parlamentních volbách roku 1935 získala jeho Sudetoněmecká strana nejvíce hlasů ze všech kandidujících stran a přitáhla zhruba dvě třetiny německých voličů. Tento úspěch však nelze automaticky vykládat jako tehdejší souhlas všech jejích voličů s pozdějším rozbitím Československa nebo s nacistickou politikou. ([Úřad historika][2])
Henleinova strana a berlínská strategie
Vývoj Sudetoněmecké strany nebyl od jejího založení přímočarý, ale v roce 1938 už její vedení postupovalo v těsné součinnosti s nacistickým Německem. Dne 24. dubna předložil Henlein v Karlových Varech osm požadavků, mezi nimi širokou autonomii německých oblastí a zásadní změny v postavení německé menšiny. Berlínu však nešlo pouze o dosažení menšinové autonomie. Hitlerova vojenská direktiva k případu Grün z 30. května 1938 výslovně stanovila jako cíl vojenské rozbití Československa v blízké budoucnosti a počítala s vytvořením vhodné politické záminky k útoku. Sudetoněmecká otázka se tak stala současně skutečným vnitropolitickým problémem i nástrojem německé expanzivní politiky. ([German History in Documents and Images][3])
Čtvrtý plán a rozbití vyjednávání
Československá vláda během léta a počátku září 1938 své nabídky postupně rozšiřovala. Takzvaný čtvrtý plán, předložený na začátku září, podle závěrečné zprávy britského prostředníka lorda Runcimana zahrnoval téměř všechny body karlovarského programu a dalším upřesněním mohl pokrýt i zbývající požadavky. Právě tato ochota k ústupkům odhalovala omezenost prostoru pro kompromis. Po incidentu v Moravské Ostravě byla jednání přerušena, znovu obnovena a po násilnostech následujících po Hitlerově norimberském projevu z 12. září definitivně ztroskotala. Runciman ve své zprávě připsal odpovědnost za konečný rozchod Henleinovi, Karlu Hermannu Frankovi a jejich radikálním stoupencům a současně konstatoval, že spojení vedení SdP s říšskou vládou se stalo rozhodujícím faktorem celé krize.
Povstání, Freikorps a zářijová mobilizace
Po 12. září přerostly nepokoje v části pohraničí v ozbrojené vystoupení henleinovských radikálů, které československé bezpečnostní síly a armáda ve většině postižených oblastí potlačily. Část vedení SdP uprchla do Německa a 17. září byla na německém území povolena organizace Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru, jehož příslušníci podnikali ozbrojené útoky přes hranici. Po neúspěchu Chamberlainova jednání s Hitlerem v Bad Godesbergu vyhlásilo Československo 23. září všeobecnou mobilizaci. Mobilizovaná armáda dosáhla stavu přes 1,1 milionu mužů a její nástup proběhl rychle. Vysoká připravenost a odhodlání armády však nemohly odstranit strategickou nevýhodu státu ani nejistotu, zda v případě války získá účinnou zahraniční pomoc. ([Vojenský historický ústav][4])
Od menšinového sporu k mezinárodní krizi
Sudetoněmeckou krizi proto nelze přesně popsat ani jako pouhou nacistickou fikci, ani jako běžný spor o menšinová práva. Hospodářské a národnostní stížnosti části německého obyvatelstva byly reálné a Henleinova strana získala rozsáhlou domácí podporu. Zároveň je však doloženo, že Hitler v roce 1938 usiloval o rozbití Československa a že vedení SdP pomáhalo vytvářet situaci, v níž mělo být stále obtížnější dosáhnout trvalé vnitrostátní dohody. Toto rozlišení současně brání přenášet odpovědnost vedení SdP a nacistického Německa na všechny německé občany republiky. V průběhu září se tak těžiště krize přesunulo od jednání Prahy s Henleinem k otázce, zda Británie a Francie zabrání německé expanzi, nebo se pokusí válce předejít územním kompromisem. Právě tato volba otevřela cestu k Chamberlainově osobní diplomacii a k politice appeasementu. ([Avalon Project][5])
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.