II. světová válka · Československo a appeasement
Sudetoněmecká krize
Československo po Anschlussu
Československo nebylo na jaře 1938 bezbranným státem čekajícím na nevyhnutelný zánik. Mělo významný zbrojní průmysl, modernizovanou armádu a soustavu pohraničního opevnění. Jeho strategická situace se však po německém připojení Rakouska v březnu 1938 prudce zhoršila. Německá říše nyní mohla vyvíjet vojenský tlak také z prostoru bývalého Rakouska a dosud méně ohrožená jižní hranice českých zemí se stala potenciální frontou. Obrana státu proto stále více závisela nejen na vlastní armádě, ale také na tom, zda v případě německého útoku skutečně zasáhnou jeho spojenci.
Německá menšina a krize pohraničí
Vedle vnějšího ohrožení čelilo Československo také vnitřnímu napětí, jehož kořeny sahaly před rok 1938. Sčítání lidu z roku 1930 evidovalo v Československu přibližně 3,23 milionu obyvatel německé národnosti, převážnou většinu v českých zemích. Jejich vztah k republice nebyl jednotný. Německé politické strany se od dvacátých let podílely také na vládní politice, současně však přetrvávaly spory o národnostní postavení a hospodářská krize mimořádně tvrdě zasáhla některé exportně orientované průmyslové oblasti pohraničí. Konrad Henlein dokázal tyto sociální i národní frustrace politicky využít. V parlamentních volbách roku 1935 získala jeho Sudetoněmecká strana nejvíce hlasů ze všech kandidujících stran a přitáhla zhruba dvě třetiny německých voličů. Tento úspěch však nelze automaticky vykládat jako tehdejší souhlas všech jejích voličů s pozdějším rozbitím Československa nebo s nacistickou politikou.
Henleinova strana a berlínská strategie
Vývoj Sudetoněmecké strany nebyl od jejího založení přímočarý, ale v roce 1938 už její vedení postupovalo v těsné součinnosti s nacistickým Německem. Dne 24. dubna předložil Henlein v Karlových Varech osm požadavků, mezi nimi širokou autonomii německých oblastí, tedy samosprávu v rámci Československa, a zásadní změny v postavení německé menšiny. Berlínu však nešlo pouze o dosažení menšinové autonomie. Hitlerova vojenská direktiva k případu Grün, plánu útoku na Československo, z 30. května 1938 výslovně stanovila jako cíl vojenské rozbití Československa v blízké budoucnosti a počítala s vytvořením vhodné politické záminky k útoku. Sudetoněmecká otázka se tak stala současně skutečným vnitropolitickým problémem i nástrojem německé expanzivní politiky.
Čtvrtý plán a rozbití vyjednávání
Československá vláda během léta a počátku září 1938 své nabídky Henleinovi a Sudetoněmecké straně postupně rozšiřovala. Takzvaný čtvrtý plán, předložený na začátku září, podle závěrečné zprávy britského prostředníka lorda Runcimana zahrnoval téměř všechny body karlovarského programu a dalším upřesněním mohl pokrýt i zbývající požadavky. Protože však vedení Sudetoněmecké strany postupovalo v součinnosti s Berlínem, jehož cílem bylo rozbití státu, ani tato ochota k ústupkům nezajistila prostor pro kompromis. Po incidentu v Moravské Ostravě byla jednání přerušena, znovu obnovena a po násilnostech následujících po Hitlerově norimberském projevu z 12. září definitivně ztroskotala. Runciman ve své zprávě připsal odpovědnost za konečný rozchod Henleinovi, dalšímu předákovi Sudetoněmecké strany Karlu Hermannu Frankovi a jejich radikálním stoupencům.
Povstání, Freikorps a zářijová mobilizace
Po 12. září přerostly nepokoje v části pohraničí v ozbrojené vystoupení henleinovských radikálů, které československé bezpečnostní síly a armáda ve většině postižených oblastí potlačily. Část vedení Sudetoněmecké strany uprchla do Německa a 17. září byla na německém území povolena organizace Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru, označovaného jako Freikorps, jehož příslušníci podnikali ozbrojené útoky přes hranici. Po neúspěchu jednání britského premiéra Nevilla Chamberlaina s Hitlerem v Bad Godesbergu vyhlásilo Československo 23. září všeobecnou mobilizaci. Mobilizovaná armáda dosáhla stavu přes 1,1 milionu mužů.
Od menšinového sporu k mezinárodní krizi
Souběžně s nepokoji a vojenskými přípravami se v září rozvíjela mezinárodní diplomatická krize. Její těžiště se přesouvalo od jednání Prahy s Henleinem k otázce, zda Británie a Francie zabrání německé expanzi, nebo se pokusí válce předejít územním kompromisem. Právě tato volba stála za Chamberlainovou osobní diplomacií a politikou appeasementu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.