II. světová válka · Československo a appeasement
Logika appeasementu
Appeasement jako pokus zabránit další evropské válce
Pojem appeasement dnes nese převážně negativní význam. V Británii měla taková politika silnou společenskou i politickou oporu. Zkušenost první světové války zůstávala živá a nová válka navíc vyvolávala obavy z rozsáhlého bombardování měst. Část britských představitelů současně pokládala některé německé námitky proti poválečnému uspořádání za oprávněné a doufala, že jejich omezená revize může evropský řád stabilizovat. Appeasement tak vycházel ze směsi odporu k další válce, strategických omezení a přesvědčení, že s Německem lze dosáhnout trvalejší dohody.
Britské závazky přesahovaly evropský kontinent
Britská politika musela zohledňovat nejen Německo, ale také obranu rozsáhlého impéria a rostoucí hrozby v dalších oblastech. Japonská expanze ohrožovala britské zájmy ve východní Asii a Středomoří vyžadovalo pozornost kvůli fašistické Itálii. Británie zároveň přezbrojovala a její pozemní síly nebyly připraveny na rozsáhlou kontinentální válku. Vláda proto usilovala o získání času, omezení počtu současných protivníků a posílení zejména protivzdušné obrany. Appeasement v tomto prostředí nebyl prostým opakem zbrojení. Diplomatické ústupky a přezbrojování probíhaly po část třicátých let souběžně.
Francie nechtěla čelit Německu bez Británie
Francouzská situace byla odlišná, ale vedla k podobné opatrnosti. Francie měla s Československem spojenecký vztah a německý vzestup ji ohrožoval bezprostředněji než Británii. Současně nesla mimořádně silnou zkušenost ztrát první světové války, čelila domácím politickým sporům a její vedení stále více počítalo s tím, že novou válku proti Německu nemůže bezpečně vést bez britské podpory. Když se československá krize v roce 1938 vyhrotila, Paříž proto svou politiku úzce koordinovala s Londýnem. Tím se zásadně omezil význam francouzského závazku vůči Praze, protože Británie žádný srovnatelný spojenecký závazek k Československu neměla.
Chamberlain hledal hranici Hitlerových požadavků
Neville Chamberlain se v září 1938 pokusil zjistit, zda lze krizi uzavřít splněním omezeného německého požadavku. Při setkání s Hitlerem v Berchtesgadenu 15. září se přímo ptal, zda připojení sudetských Němců k Říši představuje konečný cíl, nebo zda Hitler usiluje o rozbití Československa. Britská a francouzská vláda následně přijaly v zásadě možnost odstoupení oblastí s převahou německého obyvatelstva. Když však Chamberlain 22. a 23. září jednal s Hitlerem v Bad Godesbergu, německý vůdce požadoval rychlejší předání území za podmínek, které překračovaly předchozí britsko-francouzský návrh. Krize tak ukázala zásadní slabinu Chamberlainova předpokladu, že lze přesným vymezením ústupků dospět k trvalému kompromisu.
Odklad války měl cenu pro obě strany
Jedním z nejsložitějších argumentů kolem appeasementu je otázka času. V září 1938 generál Hastings Ismay ve zprávě britskému kabinetu soudil, že pokud bude válka s Německem nevyhnutelná, bude pro Británii z vojenského hlediska výhodnější bojovat za šest až dvanáct měsíců, protože může zlepšit zejména obranu proti leteckým útokům. Stejná zpráva však zároveň upozorňovala, že německé ovládnutí Československa zvýší prestiž i válečný potenciál Německa. Odklad války tedy nebylo možné jednoduše chápat jako čas získaný pouze pro západní mocnosti. Britské přezbrojování sice pokračovalo, ale při rozhodování o ústupcích bylo třeba zvažovat také možné posílení Německa na úkor Československa.
Mnichov jako vyvrcholení politiky ústupků
Vyvrcholením politiky ústupků se stala konference v Mnichově 29. a 30. září 1938, na níž Německo, Itálie, Británie a Francie rozhodly o odstoupení československého pohraničí bez účasti československých představitelů. Mnichov představoval vrchol snahy zachovat mír prostřednictvím územního ústupku Hitlerovu Německu. Jeho konkrétní podmínky a bezprostřední důsledky pro Československo jsou tématem následující části.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.