II. světová válka · Československo a appeasement
Logika appeasementu
Appeasement jako pokus zabránit další evropské válce
Pojem appeasement dnes nese převážně negativní význam, ve třicátých letech však označoval širší snahu řešit mezinárodní spory jednáním a ústupky dříve, než přerostou ve válku. V Británii měla taková politika silnou společenskou i politickou oporu. Zkušenost první světové války zůstávala živá a nová válka navíc vyvolávala obavy z rozsáhlého bombardování měst. Část britských představitelů současně pokládala některé německé námitky proti poválečnému uspořádání za oprávněné a doufala, že jejich omezená revize může evropský řád stabilizovat. Appeasement proto nevycházel z jediného motivu, ale ze směsi odporu k další válce, strategických omezení a přesvědčení, že s Německem lze dosáhnout trvalejší dohody.
Britské závazky přesahovaly evropský kontinent
Britská politika musela zohledňovat nejen Německo, ale také obranu rozsáhlého impéria a rostoucí hrozby v dalších oblastech. Japonská expanze ohrožovala britské zájmy ve východní Asii a Středomoří vyžadovalo pozornost kvůli fašistické Itálii. Británie zároveň přezbrojovala a její pozemní síly nebyly připraveny na rozsáhlou kontinentální válku. Vláda proto usilovala o získání času, omezení počtu současných protivníků a posílení zejména protivzdušné obrany. Appeasement v tomto prostředí nebyl prostým opakem zbrojení. Diplomatické ústupky a přezbrojování probíhaly po část třicátých let souběžně.
Francie nechtěla čelit Německu bez Británie
Francouzská situace byla odlišná, ale vedla k podobné opatrnosti. Francie měla s Československem spojenecký vztah a německý vzestup ji ohrožoval bezprostředněji než Británii. Současně nesla mimořádně silnou zkušenost ztrát první světové války, čelila domácím politickým sporům a její vedení stále více počítalo s tím, že novou válku proti Německu nemůže bezpečně vést bez britské podpory. Když se československá krize v roce 1938 vyhrotila, Paříž proto svou politiku úzce koordinovala s Londýnem. Tím se zásadně omezil význam francouzského závazku vůči Praze, protože Británie žádný srovnatelný spojenecký závazek k Československu neměla.
Chamberlain hledal hranici Hitlerových požadavků
Neville Chamberlain se v září 1938 pokusil zjistit, zda lze krizi uzavřít splněním omezeného německého požadavku. Při setkání s Hitlerem v Berchtesgadenu 15. září se přímo ptal, zda připojení sudetských Němců k Říši představuje konečný cíl, nebo zda Hitler usiluje o rozbití Československa. Britská a francouzská vláda následně přijaly v zásadě možnost odstoupení oblastí s převahou německého obyvatelstva. Když však Chamberlain 22. a 23. září jednal s Hitlerem v Bad Godesbergu, německý vůdce požadoval rychlejší předání území za podmínek, které překračovaly předchozí britsko-francouzský návrh. Krize tak ukázala zásadní slabinu Chamberlainova předpokladu, že lze přesným vymezením ústupků dospět k trvalému kompromisu.
Odklad války měl cenu pro obě strany
Jedním z nejsložitějších argumentů kolem appeasementu je otázka času. V září 1938 generál Hastings Ismay ve zprávě britskému kabinetu soudil, že pokud bude válka s Německem nevyhnutelná, bude pro Británii z vojenského hlediska výhodnější bojovat za šest až dvanáct měsíců, protože může zlepšit zejména obranu proti leteckým útokům. Stejná zpráva však zároveň upozorňovala, že německé ovládnutí Československa zvýší prestiž i válečný potenciál Německa. Mnichov tedy nelze jednoduše popsat jako rok času získaný pouze pro západní mocnosti. Britské přezbrojování skutečně pokračovalo, ale Německo současně získalo československé pohraničí s opevněním a částí průmyslových kapacit a po okupaci českých zemí v březnu 1939 ovládlo další významné hospodářské zdroje.
Mnichov jako vyvrcholení politiky ústupků
Zásadním problémem appeasementu nebyla samotná snaha vyhnout se válce, ale předpoklad, že Hitlerovy cíle lze uspokojit omezenou revizí evropského uspořádání. Německá politika vůči Československu už v roce 1938 směřovala dál než k nápravě postavení německé menšiny a Hitler využíval územní požadavky jako součást širší expanze. Vyvrcholením krize se stala konference v Mnichově 29. a 30. září 1938, na níž Německo, Itálie, Británie a Francie rozhodly o odstoupení československého pohraničí bez účasti československých představitelů na jednání. Mnichov tím představoval vrchol snahy zachovat mír prostřednictvím územního ústupku Hitlerovu Německu. Jeho konkrétní podmínky a bezprostřední důsledky pro Československo jsou tématem následující části.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.