II. světová válka · Československo a appeasement
Mnichovská dohoda
Rozhodnutí o československém pohraničí bez Prahy
Konference v Mnichově začala 29. září 1938 za účasti Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, Nevilla Chamberlaina a Édouarda Daladiera. Československo k jednání přizváno nebylo, přestože se rozhodovalo o odstoupení rozsáhlé části jeho území. Text dohody byl podepsán krátce po půlnoci 30. září. Československá vláda jej nepodepsala jako smluvní strana, ale ještě téhož dne se pod silným britským a francouzským tlakem rozhodla podmínky přijmout. Její bezprostřední volbou tak nebylo zachování dosavadního stavu, nýbrž přijetí vnucených územních ztrát, nebo válka bez očekávané podpory hlavního západního spojence.
Mobilizovaná armáda bez spolehlivé spojenecké koalice
Československo vstupovalo do závěrečné fáze krize s mobilizovanou armádou, významným zbrojním průmyslem a soustavou pohraničního opevnění. Jeho strategická situace však byla po Anschlussu Rakouska výrazně horší a obranný plán závisel také na chování spojenců. Británie a Francie tlačily Prahu k územnímu řešení a Francie nebyla připravena vstoupit do velké evropské války bez britské podpory. Ani Sovětský svaz nepředstavoval jednoduchou alternativu. Československo-sovětská smlouva z roku 1935 spojovala sovětskou pomoc s francouzským zásahem, takže při francouzské nečinnosti neexistovala jistota účinné sovětské vojenské podpory.
Desetidenní předání Sudet
Mnichovská dohoda stanovila, že vyklízení odstupovaných oblastí začne 1. října a bude dokončeno do 10. října 1938. Německá armáda měla pohraniční pásma obsazovat postupně podle harmonogramu a československá strana měla území předat bez ničení existujících zařízení. O některých podrobnostech nové hranice a o případných plebiscitech měla rozhodovat mezinárodní komise, v níž už Československo svého zástupce mít smělo. Základní rozhodnutí o odstoupení převážně německy osídleného pohraničí však bylo učiněno předem bez československé účasti.
Ztráta opevnění a další územní ústupky
Odstoupením pohraničí Československo neztratilo pouze území s převahou německého obyvatelstva. Nová hranice připravila stát o velkou část pohraničního opevnění a zasáhla důležité průmyslové i dopravní oblasti, čímž podstatně zhoršila jeho schopnost další obrany. Územní rozpad navíc Mnichovem neskončil. Polské jednotky začaly 2. října obsazovat Zaolzí a první vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938 přisoudila Maďarsku rozsáhlé části jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Mnichovská krize tak otevřela širší proces demontáže předmnichovských hranic státu.
Benešova abdikace a nástup druhé republiky
Mnichovská porážka rychle zasáhla také vnitřní politiku. Prezident Edvard Beneš 5. října 1938 abdikoval a 22. října odjel do zahraničí. Zmenšený stát se během následujících měsíců proměňoval v takzvanou druhou republiku, jejíž politický systém byl podstatně autoritářštější než systém první republiky. Současně rostla autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi a pokračoval německý tlak na vnitřní uspořádání země. Podrobnější rozpad těchto institucí proto patří už k následující etapě, nikoli pouze k bezprostřednímu rozhodnutí přijatému v Mnichově.
Strategický zisk Německa a meze mnichovské analogie
Mnichov odvrátil bezprostřední evropskou válku na podzim 1938, současně však výrazně zlepšil strategickou pozici nacistického Německa a oslabil stát, který mohl německé expanzi vojensky bránit. Britská a francouzská politika vycházela z naděje, že uspokojení národnostně formulovaného požadavku pomůže stabilizovat evropské poměry. Další Hitlerovy kroky tuto představu nepotvrdily. Právě proto se Mnichov později stal silným politickým symbolem. Jako historická analogie je však užitečný jen tehdy, pokud se zkoumají konkrétní cíle aktérů, poměr sil a věrohodnost jejich závazků, nikoli pokud se každé diplomatické ustoupení automaticky ztotožní s rokem 1938.
Březen 1939 odhalil širší rozsah Hitlerovy expanze
Mnichov nevytvořil trvalé uspořádání ani neukončil německý tlak na Československo. V březnu 1939 vyhlásilo Slovensko za silného německého nátlaku samostatnost a 15. března německá vojska obsadila české země. Ovládnutí území s převážně českým obyvatelstvem otevřeně překročilo národnostní zdůvodnění, kterým Hitler obhajoval požadavek na Sudety. V Británii tento krok zásadně oslabil předpoklad, že německé územní požadavky lze uzavřít omezenou revizí hranic, a přispěl k přechodu k politice bezpečnostních záruk, nejvýrazněji vůči Polsku.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.