II. světová válka · Pakt diktátorů a začátek války
Sovětský vpád a Katyň
Rudá armáda vstupuje do Polska
Sovětská vláda vpád ospravedlňovala tvrzením, že polský stát a jeho vláda přestaly existovat a že zasahuje na ochranu Ukrajinců a Bělorusů. Polské státní orgány však v té době stále fungovaly. Nešlo ani o improvizovanou reakci na vývoj fronty, nýbrž o uskutečnění předem dohodnutého rozdělení Polska.
Druhá fronta urychluje polskou porážku
Sovětský vpád tedy prohloubil vojenskou porážku Polska, nikoli zánik jeho státnosti: zatímco obrana na domácím území podlehla dvěma útočníkům, vláda pokračovala v exilu. Pro obyvatele obsazené země nyní začínalo období okupační správy.
Okupanti mění hranice a správu země
Po rozdělení země začali oba okupanti na získaných územích zavádět vlastní správu. V sovětské okupační zóně měly zinscenované volby a následná rozhodnutí sovětských orgánů dodat začlenění do Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky, dvou součástí Sovětského svazu, zdání legality. Předválečné polské instituce byly v obou okupačních zónách systematicky odstraňovány.
Sovětizaci provázejí zatýkání a deportace
Nacistická a sovětská represe vycházely z odlišných ideologií a neměly totožné cíle ani mechanismy. V sovětské zóně však okupace znamenala rozsáhlé zatýkání skutečných i domnělých odpůrců, konfiskace, sovětizaci veřejného života, tedy jeho přetváření podle sovětského vzoru, a nucené přesuny obyvatel. Od února 1940 do června 1941 proběhly čtyři velké deportační vlny, při nichž bylo podle moderních archivních odhadů odvezeno do nitra Sovětského svazu více než 320 000 obyvatel předválečného Polska. Mezi postiženými byli osadníci, úředníci, příslušníci inteligence, uprchlíci i rodiny osob označených sovětskými orgány za politicky nebezpečné.
Rozhodnutí z 5. března 1940 vede ke katyňské vraždě
Dne 5. března 1940 schválilo sovětské politbyro, nejvyšší vedení komunistické strany, návrh Lavrentije Beriji, šéfa lidového komisariátu vnitra (NKVD), který řídil také sovětskou tajnou policii, na popravy polských válečných zajatců a vězňů bez soudního řízení. Při realizaci tohoto rozhodnutí bylo zavražděno nejméně 21 768 polských občanů. Označení katyňský masakr se používá pro celý soubor vražd, nejen pro popravy v Katyňském lese u Smolenska. Další vězni byli zabíjeni například v Kalininu, dnešním Tveru, a v Charkově. Oběťmi nebyli pouze důstojníci. Patřili mezi ně policisté, příslušníci dalších státních služeb, úředníci a civilní vězni. Mnozí armádní důstojníci byli zároveň záložníky z řad polské profesní a intelektuální elity.
Katyň se stává předmětem válečné propagandy i sovětského utajování
Německé okupační síly v dubnu 1943 oznámily nález masových hrobů v Katyňském lese a skutečný sovětský zločin okamžitě využily k vlastní propagandě. Polská exilová vláda požádala o mezinárodní vyšetření, načež sovětské vedení obvinilo Poláky ze spolupráce s německou propagandou a v dubnu 1943 přerušilo diplomatické vztahy s jejich vládou. Moskva poté připisovala vraždy Němcům a tuto verzi udržovala po desetiletí. Teprve v dubnu 1990 sovětské vedení oficiálně přiznalo odpovědnost NKVD. Pozdější zveřejnění dokumentů potvrdilo, že rozhodnutí o popravách vzniklo na nejvyšší úrovni sovětského vedení.
Sovětská politika před červnem 1941 má vlastní válečnou kapitolu
Od poválečného odhalování katyňského zločinu se vraťme k válečné roli Sovětského svazu. Jeho účelová spolupráce s Německem skončila německým útokem v červnu 1941. SSSR se poté stal jednou z hlavních mocností bojujících proti Německu a nesl mimořádnou část války na východní frontě. Tento zásadní obrat však z historického obrazu nevymazal předchozí sovětskou okupaci východního Polska. K sovětské politice před tímto obratem patřil také útok proti Finsku 30. listopadu 1939.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.