II. světová válka · Pakt diktátorů a začátek války
Sovětský vpád a Katyň
Rudá armáda vstupuje do Polska
Dne 17. září 1939, zatímco polské jednotky stále bojovaly s Wehrmachtem a Varšava se bránila, překročila Rudá armáda východní hranici Polska. Sovětská vláda tvrdila, že polský stát a jeho vláda přestaly existovat a že zasahuje na ochranu Ukrajinců a Bělorusů. Polské státní orgány však v té době stále fungovaly. Invaze navíc nebyla improvizovanou reakcí na vývoj fronty. Navazovala na tajný protokol paktu Molotov–Ribbentrop z 23. srpna, který vymezil německou a sovětskou sféru vlivu ve východní Evropě a předpokládal rozdělení Polska.
Druhá fronta urychluje polskou porážku
Polská armáda byla 17. září už těžce zasažena německým postupem, ale její odpor neskončil. Sovětský vpád vytvořil druhou frontu, zmenšil prostor pro další obranu a zkomplikoval ústup jednotek i státních představitelů směrem k Rumunsku a Maďarsku. Polská vláda odešla do zahraničí a státní kontinuita pokračovala v exilu, nejprve ve Francii a později v Británii. Varšava kapitulovala 28. září a poslední významná operační skupina polské armády složila zbraně 6. října. Vojenská porážka proto neznamenala zánik polského státu ani konec polské účasti ve válce.
Okupanti mění hranice a správu země
Německo a Sovětský svaz po dobytí Polska upravily vzájemnou demarkační linii a rozdělily jeho území podle svých dohod ze srpna a září 1939. Německo část západních oblastí přímo připojilo k Říši a ze značné části středního Polska vytvořilo Generální gouvernement. Sovětský svaz obsazená východní území na podzim 1939 anektoval. Zinscenované volby a následná rozhodnutí sovětských orgánů měly začlenění do Ukrajinské a Běloruské SSR dodat zdání legality. Předválečné polské instituce byly v obou okupačních zónách systematicky odstraňovány.
Sovětizaci provázejí zatýkání a deportace
Nacistická a sovětská represe vycházely z odlišných ideologií a neměly totožné cíle ani mechanismy. V sovětské zóně však okupace znamenala rozsáhlé zatýkání skutečných i domnělých odpůrců, konfiskace, sovětizaci veřejného života a nucené přesuny obyvatel. Od února 1940 do června 1941 proběhly čtyři velké deportační vlny, při nichž bylo podle moderních archivních odhadů odvezeno do nitra Sovětského svazu více než 320 000 obyvatel předválečného Polska. Mezi postiženými byli osadníci, úředníci, příslušníci inteligence, uprchlíci i rodiny osob označených sovětskými orgány za politicky nebezpečné.
Rozhodnutí z 5. března 1940 vede ke katyňské vraždě
Dne 5. března 1940 schválilo sovětské politbyro návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji na popravy polských válečných zajatců a vězňů bez soudního řízení. Při realizaci tohoto rozhodnutí bylo zavražděno nejméně 21 768 polských občanů. Označení katyňský masakr se používá pro celý soubor vražd, nejen pro popravy v Katyňském lese u Smolenska. Další vězni byli zabíjeni například v Kalininu, dnešním Tveru, a v Charkově. Oběťmi nebyli pouze důstojníci. Patřili mezi ně policisté, příslušníci dalších státních služeb, úředníci a civilní vězni. Mnozí armádní důstojníci byli zároveň záložníky z řad polské profesní a intelektuální elity.
Katyň se stává předmětem válečné propagandy i sovětského utajování
Německé okupační síly v dubnu 1943 oznámily nález masových hrobů v Katyňském lese a skutečný sovětský zločin okamžitě využily k vlastní propagandě. Polská exilová vláda požádala o mezinárodní vyšetření, načež sovětské vedení obvinilo Poláky ze spolupráce s německou propagandou a v dubnu 1943 přerušilo diplomatické vztahy s jejich vládou. Moskva poté připisovala vraždy Němcům a tuto verzi udržovala po desetiletí. Teprve v dubnu 1990 sovětské vedení oficiálně přiznalo odpovědnost NKVD. Pozdější zveřejnění dokumentů potvrdilo, že rozhodnutí o popravách vzniklo na nejvyšší úrovni sovětského vedení.
Sovětská politika před červnem 1941 má vlastní válečnou kapitolu
Rozdělení Polska připomíná, že vztah Sovětského svazu k nacistickému Německu prošel během války zásadním zlomem. Pakt z roku 1939 nebyl ideologickým spojenectvím dvou příbuzných režimů, ale účelovou dohodou dvou diktatur, která oběma umožnila prosazovat územní zájmy a která Sovětskému svazu poskytla prostor k expanzi ve východní Evropě. Dne 22. června 1941 tuto fázi ukončil německý útok na SSSR. Sovětský svaz se poté stal jednou z hlavních mocností bojujících proti Německu a nesl mimořádnou část války na východní frontě. Předchozí sovětská okupace východního Polska tím však nezmizela z historického obrazu. Ještě před německo-sovětskou válkou následoval další sovětský útok, tentokrát proti Finsku 30. listopadu 1939.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.