II. světová válka · Pakt diktátorů a začátek války
Podivná a zimní válka
Válka na Západě bez rozhodující pozemní bitvy
Po vyhlášení války Německu 3. září 1939 nevznikla na západní frontě okamžitě nová zákopová válka v měřítku let 1914–1918. Francouzská armáda sice 7. září zahájila omezený postup do Sárska, brzy jej však zastavila a následně se stáhla. Británie mezitím vysílala do Francie expediční sbor, mobilizovala další síly a uplatňovala námořní blokádu Německa. Na moři se bojovalo od prvních dnů války. Označení „podivná válka“ proto vystihuje především relativní klid na hlavní francouzsko-německé pozemní frontě, nikoli skutečnou nečinnost válčících států.
Spojenecká strategie sázela na čas a hospodářskou převahu
Francouzské a britské vedení očekávalo spíše dlouhou válku než rychlé rozhodnutí. Francouzská obrana se opírala o silná opevnění a početnou armádu, zatímco Británie teprve rozšiřovala své pozemní síly. Spojenci počítali s tím, že blokáda, mobilizace průmyslu a jejich celkové hospodářské zdroje budou postupně pracovat proti Německu. Tato koncepce nebyla prostým odmítáním boje. Její slabinou bylo, že ponechávala protivníkovi značnou operační iniciativu. Německé velení během zimy připravovalo a opakovaně měnilo plán útoku na západ, který měl dlouhodobou spojeneckou strategii zmařit rychlým rozhodnutím na bojišti.
Sovětské požadavky stavěly Finsko před bezpečnostní dilema
Zatímco západní fronta zůstávala relativně klidná, severovýchodní Evropa se dostávala pod sovětský tlak. Tajný protokol německo-sovětského paktu zařadil Finsko do sovětské sféry zájmu. Moskva na podzim 1939 požadovala posunutí hranice na Karelské šíji dále od Leningradu, některé ostrovy ve Finském zálivu a možnost zřídit základnu na poloostrově Hanko. Za část požadovaného území nabízela rozsáhlejší oblasti v sovětské Karélii. Sovětské vedení požadavky vysvětlovalo bezpečností Leningradu, jehož předválečná hranice ležela jen několik desítek kilometrů od města. Finská vláda však zejména základnu na vlastním území a oslabení obrany považovala za nebezpečí pro svou suverenitu. Jednání skončila bez dohody.
Mainila poskytla záminku k sovětskému útoku
Dne 26. listopadu 1939 Sovětský svaz obvinil Finsko z ostřelování sovětské pohraniční obce Mainila. Helsinky odpovědnost odmítly a navrhly vyšetření incidentu. Pozdější historický výzkum považuje ostřelování za sovětskou provokaci použitou jako záminku k vypovězení dohody o neútočení a k válce. Rudá armáda překročila finskou hranici 30. listopadu a sovětské letectvo bombardovalo také cíle ve vnitrozemí. Moskva zároveň podpořila takzvanou Finskou demokratickou republiku vedenou Otto Wille Kuusinenem, která měla nahradit vládu v Helsinkách. Existence této loutkové vlády ukazuje, že počáteční sovětské záměry nelze zúžit pouze na omezenou úpravu hranice.
Finský odpor vystřídala sovětská materiální převaha
Sovětské velení na začátku války podcenilo finskou obranu, obtížný terén i nároky zimního boje. Finové využívali znalost krajiny, pohyblivost menších jednotek a zranitelnost sovětských kolon v lesnatých oblastech. Na Karelské šíji se opírali o soustavu opevnění označovanou jako Mannerheimova linie. Po počátečních neúspěších však Rudá armáda změnila způsob vedení operací. Soustředila větší síly a dělostřelectvo na rozhodující úseky, zlepšila koordinaci a v únoru 1940 finskou obranu na Karelské šíji prolomila. Zimní válka proto nebyla příběhem malé armády, která vojensky porazila velmoc. Ukázala mimořádnou účinnost finské obrany, ale také schopnost Sovětů poučit se během probíhajícího tažení a nakonec prosadit převahu.
Moskevský mír zachoval stát za cenu rozsáhlých územních ztrát
Moskevská mírová smlouva byla podepsána 12. března 1940 a boje skončily následující den. Finsko zůstalo nezávislým státem, muselo však Sovětskému svazu postoupit přibližně desetinu svého území včetně většiny Karelské šíje a města Viipuri a pronajmout poloostrov Hanko jako sovětskou základnu. Z odstoupených oblastí odešlo do zbytku Finska více než čtyři sta tisíc obyvatel. Výsledek proto nelze popsat jako finské vítězství v běžném vojenském smyslu. Sovětský svaz získal významné strategické území, avšak nedokázal Finsko zlomit natolik, aby zanikla jeho nezávislost nebo domácí politický systém.
Slabý začátek Rudé armády zastínil její schopnost adaptace
Těžké sovětské ztráty a neobratný průběh prvních měsíců posílily v zahraničí přesvědčení, že čistky důstojnického sboru a rychlé rozšiřování ozbrojených sil Rudou armádu zásadně oslabily. Německé velení patřilo k pozorovatelům, kteří si z finského tažení odnesli velmi nízké hodnocení sovětské bojové úrovně. Zimní válka tak přispěla k pozdějšímu německému podcenění Sovětského svazu před operací Barbarossa, nebyla však jedinou ani samostatnou příčinou Hitlerova rozhodnutí zaútočit. Sovětské vedení současně podrobilo průběh války rozsáhlému rozboru a zahájilo změny ve výcviku, velení, organizaci i přípravě na boj v zimních podmínkách. Katastrofální dojem z roku 1939 proto nevystihoval celý vývoj Rudé armády.
Zimní válka přesunula velmocenskou soutěž ke Skandinávii
Sovětský útok měl také širší diplomatické důsledky. Společnost národů 14. prosince 1939 sovětskou agresi odsoudila a Sovětský svaz přestal být jejím členem. Británie a Francie mezitím připravovaly možnost vyslat Finsku vojenskou pomoc přes Norsko a Švédsko. Pomoc napadenému Finsku se v jejich úvahách propojovala se strategickým zájmem narušit německý přístup ke švédské železné rudě. Norsko a Švédsko se obávaly vtažení do války a průchod spojeneckých vojsk odmítaly. Finský mír v březnu 1940 bezprostřední plán intervence ukončil, soupeření o norské pobřeží a skandinávské surovinové trasy však nezmizelo. Právě tento problém se měl stát jedním z hlavních motivů další fáze války na severu Evropy.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.