II. světová válka · Pakt diktátorů a začátek války
Dánsko a Norsko
Skandinávie se stala bojištěm surovin a námořních tras
Neutralita Norska a Dánska je neuchránila před soupeřením velmocí. Pro Německo mělo zvláštní význam norské pobřeží a přístav Narvik, přes který se zejména v zimě, kdy zamrzala severní část Baltu, vyvážela významná část švédské železné rudy určené německému průmyslu. Británie a Francie během zimní války zvažovaly vyslání sil přes Norsko a Švédsko a po jejím skončení se Londýn vrátil k plánu narušit plavbu s rudou. Dne 8. dubna 1940 zahájilo britské námořnictvo operaci Wilfred a položilo miny v části norských pobřežních vod. Německé přípravy na invazi však začaly dříve a nebyly pouze reakcí na tento krok. Hitler a německé námořní velení chtěli zabránit případnému britskému proniknutí do Norska, chránit přísun rudy a získat výhodnější základny pro válku proti Británii.
Weserübung spojila útok na dva neutrální státy
Operace Weserübung začala 9. dubna 1940 souběžným útokem na Dánsko a Norsko. Německo nasadilo válečné lodě, transportní plavidla, letectvo, výsadkové a pozemní jednotky proti řadě vzdálených cílů od Kodaně a Aalborgu po Oslo, Bergen, Trondheim a Narvik. Pro Kriegsmarine šlo o mimořádně riskantní podnik, protože německé námořnictvo bylo proti Royal Navy výrazně slabší a útočné skupiny musely dopravit vojáky hluboko podél nepřátelsky kontrolovatelných mořských tras. Dánsko mělo v plánu především podpůrnou úlohu. Kontrola Jutského poloostrova, průlivů a zejména letiště v Aalborgu usnadňovala zásobování a leteckou podporu operací v Norsku.
Dánsko zastavilo odpor po několika hodinách
Německé jednotky pronikly do Dánska po souši, z moře i ze vzduchu a překvapily obranu na několika místech. Dánští vojáci v jižním Jutsku kladli místní odpor, ale vláda a král Kristián X. čelili drtivé vojenské převaze i německé hrozbě bombardováním Kodaně. Ráno 9. dubna proto vláda nařídila boj zastavit. Dánsko bylo během několika hodin vojensky obsazeno, přesto si v prvních letech okupace na rozdíl od Norska zachovalo vlastní vládu a část domácích institucí pod německým dohledem. Rychlý dánský kolaps tak nevypovídal pouze o ochotě bojovat, ale především o mimořádně nepříznivém strategickém postavení země a nepoměru sil.
Potopení Blücheru překazilo plán na rychlou norskou kapitulaci
V Norsku se německý plán začal komplikovat už během prvních hodin. Těžký křižník Blücher, který vezl vojáky a personál určený k převzetí Osla, byl v Drøbackém průlivu zasažen děly a torpédy pevnosti Oscarsborg a potopen. Zdržení německého postupu umožnilo králi Haakonu VII., vládě Johana Nygaardsvolda a většině poslanců Stortingu opustit hlavní město. Norská vláda odmítla německé ultimátum a pokračovala v odporu. Vidkun Quisling sice večer 9. dubna vyhlásil vlastní vládu, ta však neměla ústavní legitimitu a ani německé okupační orgány ji v této podobě dlouho neudržely. Německo proto nedokázalo Norsko vyřadit z války jediným úderem proti jeho politickému vedení.
Německá vzdušná převaha omezila spojenecký protiútok
Britové, Francouzi a Poláci vyslali do Norska expediční síly a podporovali pokračující norský odpor, jejich operace však trpěly spěchem, roztříštěným velením a nedostatečnou leteckou podporou. Spojenecké jednotky se vylodily mimo jiné u Namsosu, Åndalsnesu a v oblasti Narviku. Ve středním a jižním Norsku dokázala Luftwaffe účinně napadat přístavy, lodě a pozemní síly a německé jednotky rychle propojovaly původně oddělená předmostí. Do začátku května Spojenci Namsos a Åndalsnes vyklidili. Tažení ukázalo, že námořní převaha sama o sobě nezaručuje úspěšnou výsadkovou operaci, pokud protivník ovládá blízká letiště a dokáže soustředit letectvo nad prostorem bojů.
Úspěch u Narviku zvrátila katastrofa ve Francii
Nejdéle se bojovalo na severu. Norským, francouzským, polským a britským silám se 28. května podařilo znovu získat Narvik a zatlačit německé jednotky generála Eduarda Dietla. Situaci však mezitím změnila německá ofenziva v západní Evropě zahájená 10. května. Británie a Francie potřebovaly síly jinde a rozhodly o evakuaci Norska. Poslední spojenecké jednotky odpluly do 8. června. Král Haakon VII. a Nygaardsvoldova vláda opustili zemi 7. června a pokračovali ve válce z Británie. Norská armáda v Norsku ukončila odpor 10. června. Německo tedy ovládlo území státu, nikoli však jeho legitimní vládu, která se stala významnou součástí spojeneckého tábora.
Vítězství v Norsku stálo Německo drahé lodě a Británii premiéra
Německo si okupací Norska zajistilo důležité pobřeží, přístup k narvické trase se švédskou rudou a základny, které později využívaly ponorky i hladinové lodě. Úspěch měl ale vysokou námořní cenu. Kriegsmarine přišla během tažení mimo jiné o těžký křižník Blücher, dva lehké křižníky a všech deset torpédoborců nasazených u Narviku, přičemž další velké lodě byly poškozeny. Ztráty výrazně oslabily německou hladinovou flotilu právě před obdobím, kdy Hitler uvažoval o útoku proti Británii. V Londýně mezitím neúspěchy norského tažení vyvolaly 7. a 8. května ostrou parlamentní debatu, po níž se politická pozice Nevilla Chamberlaina stala neudržitelnou. Dne 10. května rezignoval a novým premiérem se stal Winston Churchill. Téhož dne německé armády zaútočily na Nizozemsko, Belgii a Lucembursko a hlavní pozornost války se přesunula na západní frontu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.