II. světová válka · Pád západní Evropy
Německý plán
Francie nevstupovala do kampaně jako předem poražená mocnost
Na jaře 1940 měli západní Spojenci početné ozbrojené síly, významné průmyslové zázemí a řadu moderních zbraní. Francouzská armáda disponovala tisíci tanků, mezi nimi dobře pancéřovanými typy Char B1 bis a Somua S35, a ve Francii stál také britský expediční sbor. Německé vítězství proto nebylo nevyhnutelným důsledkem jednoznačné materiální nebo technologické převahy. Rozhodující rozdíl se projevil především v rozmístění sil, způsobu velení, tempu operací a schopnosti rychle využít průlom. Právě proto překvapila rychlost francouzské porážky v květnu a červnu 1940 i řadu německých velitelů.
Manévr Dyle-Breda posílal mobilní armády vstříc útoku v Belgii
Francouzské velení očekávalo, že hlavní německý útok povede přes Belgii podobně jako v roce 1914. Po německém vpádu 10. května proto generál Maurice Gamelin spustil předem připravený manévr Dyle-Breda. Francouzská 1. armáda a britský expediční sbor postupovaly k linii řeky Dyle, zatímco francouzská 7. armáda směřovala ještě dále na sever k Bredě, aby navázala spojení s Nizozemci. Záměr měl vojenskou i hospodářskou logiku. Spojenci chtěli vést hlavní boje co nejdále od severofrancouzských průmyslových oblastí a opřít obranu o belgické území. Současně tím však přesunuli značnou část svých nejmobilnějších jednotek na sever právě ve chvíli, kdy německé hlavní úderné uskupení postupovalo jižněji.
Maginotova linie byla součástí strategie
Pozdější obraz Francie pasivně ukryté za Maginotovou linií je zavádějící. Nejmohutnější opevnění chránila především přímé přístupy z Německa na východě a uvolňovala mobilní síly pro již popsaný postup do Belgie; francouzský plán tedy nebyl čistě statický. Slabinou nebyla samotná existence pevností, ale kombinace rozmístění jednotek, omezených mobilních záloh a systému velení, který byl lépe přizpůsoben metodicky vedené bitvě než náhlé operační krizi. Prostor západně od hlavních pevnostních sektorů, včetně přístupů k Máze přes Ardeny, proto neměl stejnou obrannou sílu jako nejlépe opevněná část hranice.
Fall Gelb přesunul hlavní německý úder k Ardenám
Německý plán útoku na západ se během zimy 1939–1940 několikrát změnil. První varianty kladly hlavní důraz na postup přes Nizozemsko a Belgii, kde však Spojenci německý útok očekávali. Konečná podoba plánu Fall Gelb přesunula těžiště k armádní skupině A. Sedm z deseti německých tankových divizí mělo projít Lucemburskem a Ardenami, dosáhnout Mázy a po jejím překročení udeřit směrem k Lamanšskému průlivu do týlu spojeneckých armád postupujících do Belgie. Tato koncepce bývá spojována především se jménem Ericha von Mansteina, konečný plán však vznikl postupným rozhodováním, na němž se podíleli také Gerd von Rundstedt, Heinz Guderian, Franz Halder a Hitler. Severní útok armádní skupiny B přitom nebyl pouhou demonstrací. Měl dobýt Nizozemsko a část Belgie a současně přimět Spojence k pohybu na sever.
Chybou nebyla víra v neprůchodný les, ale odhad rychlosti průniku
Často opakované tvrzení, že francouzské velení považovalo Ardeny jednoduše za neprůchodné pro tanky, příliš zjednodušuje skutečný problém. Francouzi věděli, že oblast lze překročit, a vyslali do ní průzkumné a jezdecké jednotky. Předpokládali však, že přesun velkého množství obrněných a motorizovaných sil po omezené silniční síti bude pomalý a že Němci po dosažení Mázy budou potřebovat čas k přípravě systematického útoku. To mělo dát francouzskému velení prostor přesunout zálohy. Německý plán tento časový předpoklad obrátil proti nim. Obrněné kolony měly postupovat bez delší operační přestávky a překročit Mázu co nejrychleji, dříve než se obrana stačí přeskupit.
Obrněná masa v Ardenách byla zároveň německou výhodou i rizikem
Koncentrace obrněných divizí vytvořila na rozhodujícím směru mimořádnou údernou sílu, ale její přesun nebyl hladký ani bezpečný. Úzké ardenské silnice zaplnily dlouhé kolony tanků, nákladních vozidel, dělostřelectva a zásobovacích jednotek. Dopravní zácpa, zničené komunikace nebo účinný letecký útok mohly německý časový plán vážně narušit. Někteří němečtí generálové proto považovali operaci za nebezpečný hazard. Spojenci však nedokázali zranitelnost kolon včas proměnit v rozhodující výhodu. Úspěch plánu tak nevycházel z absence rizika, ale z toho, že se jeho nejnebezpečnější předpoklady v prvních dnech skutečně podařilo naplnit.
Rychlé vítězství nevzniklo z jediné doktríny Blitzkriegu
Tažení roku 1940 později vytvořilo obraz dokonale mechanizované německé armády provádějící předem propracovanou doktrínu „bleskové války“. Takový výklad je příliš jednoduchý. Většina německé armády nebyla motorizovaná a pěší divize se stále ve velké míře přesouvaly pěšky a využívaly koňské potahy. Rozhodující údernou sílu představovala omezená část armády, v níž byly tanky, motorizovaná pěchota, ženisté, dělostřelectvo a letectvo soustředěny k dosažení průlomu a jeho rychlému využití. Výhodou bylo také širší využití rádiového spojení v mobilních jednotkách a tradice velení, která dávala podřízeným velitelům značný prostor k iniciativě. Německé vítězství proto nelze redukovat na jedinou technologickou formuli zvanou Blitzkrieg.
Sedan měl rozhodnout, zda riskantní plán přeroste v průlom
Dne 12. května dosáhly přední jednotky Guderianova XIX. tankového sboru prostoru Sedanu a následující den začal hlavní útok přes Mázu. Luftwaffe soustředila na relativně úzký úsek intenzivní bombardování francouzských postavení a dělostřelectva. Německá pěchota překračovala řeku na člunech, ženisté rozšiřovali předmostí a připravovali mosty pro těžkou techniku. Po otevření fronty neměly obrněné jednotky zamířit přímo na Paříž, ale pokračovat operačním manévrem do hloubky. Nejdříve však musely přežít okamžik, kdy bylo předmostí u Sedanu ještě mělké a německé tanky teprve přecházely na západní břeh. Právě zde se mělo ukázat, zda odvážný operační plán skončí katastrofou, nebo rozvrátí celou spojeneckou sestavu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.