II. světová válka · Pád západní Evropy
Sedan a obklíčení
Sedan proměnil místní průlom v krizi celé spojenecké fronty
Obranu prostoru Sedanu nesla především francouzská 55. pěší divize, složená z velké části ze starších záložníků a rozmístěná v systému, jehož opevnění nebylo všude dokončeno. Slabina tohoto úseku sama o sobě ještě německé vítězství nezaručovala. Rozhodující bylo, že průlom přišel rychleji, než francouzské velení očekávalo, a německé jednotky jej začaly okamžitě rozšiřovat.
Luftwaffe připravila přechod Mázy soustředěným úderem
Účinek soustředěných náletů Luftwaffe nad Sedanem nespočíval především ve fyzickém zničení všech francouzských pevnůstek. Bombardování narušovalo spojení, potlačovalo dělostřelectvo a vytvářelo silný psychologický tlak na obránce. Francouzská obrana se na některých místech držela, ale nedokázala zabránit tomu, aby se jednotlivá německá předmostí spojila a pronikla do hloubky.
Falešná zpráva u Bulsonu urychlila rozklad části obrany
Večer 13. května se v týlu francouzské 55. divize rozšířila chybná zpráva, že německé tanky už pronikly k Bulsonu. Ve skutečnosti v té době první německé tanky ještě Mázu nepřekročily. Zpráva přispěla k ústupu části francouzského dělostřelectva a dalších jednotek z pozic, které mohly být důležité při protiútoku na německé předmostí. Takzvaná panika u Bulsonu však nemá být zaměňována za obraz celé francouzské armády. Na jiných místech pokračoval tvrdý odpor a řada jednotek bojovala disciplinovaně. Její význam spočíval v tom, že v kritických hodinách prohloubila zmatek právě na úseku, kde Němci potřebovali získat čas k přepravě tanků a těžkých zbraní přes řeku.
Francouzské protiútoky přišly dříve, než naznačuje mýtus o pasivitě
Francouzské velení se pokusilo německé předmostí zničit, ale protiútoky se rozbíhaly pomaleji než německé rozšiřování průlomu. Ráno 14. května se francouzské tankové a pěší jednotky střetly s Němci u Bulsonu, kam však německé obrněné síly dorazily dříve a obsadily výhodný terén. V následujících dnech se tvrdě bojovalo také u Stonne, které opakovaně měnilo držitele. Francouzské tanky a pěchota zde Němcům působily vážné obtíže, nedokázaly však přerušit hlavní koridor vedoucí od Mázy na západ. Sedan proto nebyl důkazem, že Francouzi vůbec nekladli odpor. Rozhodující bylo, že jejich místní protiakce nebyly dostatečně rychlé a soustředěné, aby průlom uzavřely dříve, než získal operační rozměr.
Guderian tlačil obrněné síly na západ rychleji, než se obnovovala fronta
Po zabezpečení přechodů přes Mázu se německé obrněné formace neomezily na rozšiřování předmostí. Guderian a další velitelé prosazovali rychlý postup na západ, přestože pěší divize za tanky zaostávaly a jejich jižní bok nebyl všude pevně zajištěn. Příliš vzdálené obrněné jednotky mohly být odříznuty protiútokem, a postup proto vyvolával obavy i uvnitř německého velení. Udržení tempa však zabránilo Spojencům vytvořit novou souvislou obrannou linii.
Montcornet a Arras německý koridor ohrozily, ale nepřerušily
Spojenci se pokoušeli udeřit na bok stále užšího německého koridoru. Francouzská 4. obrněná divize pod velením plukovníka Charlese de Gaulla zaútočila 17. května u Montcornetu a dosáhla dílčích úspěchů, ale bez dostatečné pěší, dělostřelecké a letecké podpory musela ustoupit. Další vážný moment přišel 21. května u Arrasu, kde britské a francouzské jednotky zasáhly jižní křídlo německého postupu. Těžce pancéřované britské tanky vyvolaly v některých německých jednotkách značné znepokojení, avšak útok měl omezený rozsah a nepodařilo se jej rozvinout do širší spojenecké protiofenzivy. Německý koridor k pobřeží proto zůstal zachován.
Dosažení Lamanšského průlivu rozdělilo spojenecké síly na dvě části
Dne 20. května dosáhly německé obrněné jednotky pobřeží Lamanšského průlivu v prostoru ústí Sommy a Abbeville. Tím byla pozemní spojnice mezi hlavními francouzskými silami na jihu a spojeneckými armádami v Belgii a severní Francii přerušena. Na severu zůstaly britský expediční sbor, francouzská 1. armáda, belgická armáda a další francouzské jednotky. Francouzský vrchní velitel Maurice Gamelin byl 19. května nahrazen Maximem Weygandem, který se snažil připravit soustředěný útok ze severu a jihu proti německému koridoru. Záměr však narážel na rychle se měnící frontu, rozvrácené komunikace a nedostatek sil, které by bylo možné včas soustředit. Německý taktický průlom u Sedanu se tím definitivně proměnil v obklíčení spojeneckého severního uskupení.
Kolaps severní fronty otevřel cestu k Dunkerku
Po neúspěchu pokusů obnovit spojení se zbytkem Francie začaly obklíčené armády ustupovat k přístavům u Lamanšského průlivu. Boulogne a Calais se dostaly pod německý tlak a prostor dostupný Spojencům se rychle zmenšoval. Belgická armáda po osmnácti dnech bojů složila zbraně 28. května. Kapitulaci přijal král Leopold III., zatímco belgická vláda ji neschválila a pokračovala ve válce v exilu. Britské velení mezitím dospělo k závěru, že záchrana expedičního sboru má přednost před pokusem udržet pozemní spojení s francouzskými armádami na jihu. Dunkerque se tak nestal středem kampaně kvůli předem připravenému plánu, ale proto, že po průlomu u Sedanu a německém postupu k moři zůstával jedním z posledních prostorů, odkud bylo možné obklíčené vojáky evakuovat.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.