II. světová válka · Pád západní Evropy
Dunkerque
Obklíčené armády dostaly jedinou realistickou cestu ústupu
Dne 26. května britské vedení rozhodlo o evakuaci co největší části expedičního sboru přes Dunkerque. Operace dostala krycí název Dynamo a z Doveru ji řídil viceadmirál Bertram Ramsay. Původní očekávání byla skromná. Admiralitní plán počítal s možností odvézt přibližně 45 000 mužů během prvních dvou dnů, než německý tlak evakuaci znemožní.
Rozkaz k zastavení tanků nebyl tajnou nabídkou Británii
Šanci na vybudování obranného perimetru zvýšilo německé rozhodnutí z 24. května dočasně zastavit část obrněných formací postupujících k Dunkerku. Hitler tím potvrdil zastavení, které vycházelo také z velení skupiny armád A pod Gerdem von Rundstedtem. Německé velení se obávalo opotřebení tankových jednotek, obtížného terénu, příliš vysunutých křídel a možnosti spojeneckých protiútoků. Hermann Göring zároveň tvrdil, že Luftwaffe může na obklíčené síly účinně zaútočit ze vzduchu. Přestávka Spojencům nepochybně pomohla, ale rozšířená představa, že Hitler vědomě nechal britskou armádu uniknout v naději na mír s Londýnem, nemá přesvědčivou oporu v průběhu rozhodování. Evakuaci umožnila souhra této operační pauzy, spojeneckého odporu, terénu a organizace námořního přesunu.
Obránci Calais, Lille a dunkerského perimetru kupovali čas
Evakuace nebyla pouze námořní záchrannou akcí. Její úspěch závisel na vojácích, kteří drželi stále se zmenšující obranný prostor proti německému postupu. Boje u Calais a dalších přístavů vázaly německé jednotky a francouzské síly u Lille pokračovaly v odporu až do konce května. Zhroucení belgické fronty tlak na dunkerský perimetr ještě zvýšilo. Britské a francouzské jednotky přesto udržovaly koridor k pobřeží dostatečně dlouho, aby mohlo námořnictvo postupně odvážet desítky tisíc mužů denně. Romantický obraz vojáků čekajících na plážích proto zachycuje jen část příběhu. Za nimi probíhala pozemní bitva, bez níž by lodě neměly čas evakuaci dokončit.
Většina vojáků neodplula přímo z pláží na malých člunech
Německé útoky vyřadily hlavní dunkerské doky, takže organizátoři museli improvizovat. Klíčovou roli získalo východní molo, dlouhý vlnolam, který původně nebyl určen k nakládání vojáků na velké lodě. Přesto se přes něj dostalo do bezpečí více než dvě třetiny evakuovaných. Z pláží bylo možné nastupovat jen do plavidel s malým ponorem, která vojáky převážela k větším lodím čekajícím dále od pobřeží. Stovky rybářských člunů, záchranných lodí, jachet a dalších soukromých plavidel, později proslulých jako „malé lodě z Dunkerku“, zde odvedly významnou práci a některé přepluly přímo do Británie. Hlavní přepravní kapacitu však poskytovaly torpédoborce, minolovky, transportní a obchodní lodě. Představa, že většinu armády zachránili jednotliví civilní majitelé na malých člunech, je proto zjednodušením.
Dynamo zachránilo více než 338 000 spojeneckých vojáků
Od večera 26. května do 4. června bylo z Dunkerku a okolních pláží dopraveno do Británie více než 338 000 spojeneckých vojáků. Vedle většiny britského expedičního sboru tvořili značnou část evakuovaných Francouzi a menší počty příslušníků dalších spojeneckých armád. Francouzské jednotky také držely části obranného perimetru během závěrečných dnů a tisíce jejich vojáků byly naloděny až v posledních nocích operace. Evakuaci podporovala RAF, která sváděla s Luftwaffe boje často mimo bezprostřední dohled mužů na plážích, a proto její úloha nebyla pro čekající vojáky vždy zřejmá. Úspěch Dynama tak vznikl společným působením námořnictva, letectva, pozemních zadních vojů, obchodního loďstva i civilních plavidel.
Zachráněný personál se vrátil bez většiny těžké výzbroje
Úspěšná evakuace nemohla změnit skutečnost, že spojenecké tažení na severu skončilo strategickou porážkou. Britský expediční sbor během kampaně utrpěl desetitisíce mrtvých, raněných, nezvěstných a zajatých a při ústupu zanechal ve Francii většinu těžké výzbroje, vozidel a zásob. National Army Museum uvádí mezi ztraceným materiálem přibližně 64 000 motorových vozidel a 2 500 děl. Británie tedy zachránila velmi cenný vycvičený personál, ale nikoli bojeschopnou polní armádu v původním stavu. Jednotky bylo nutné po návratu reorganizovat a znovu vyzbrojit. Pro Francii byl výsledek ještě tíživější, protože ztráta severního uskupení odstranila část nejlepších spojeneckých formací právě před další německou ofenzivou.
Z vojenského ústupu vznikl britský symbol pokračujícího odporu
Dunkerque získal v britské veřejné paměti význam, který přesahoval samotnou vojenskou operaci. Rozsah evakuace poskytl společnosti povzbuzení v okamžiku, kdy se spojenecká fronta ve Francii rozpadala. Winston Churchill však ve sněmovně 4. června výslovně varoval, že úspěšná evakuace nesmí být zaměňována za vítězství. Pozdější představa „dunkerského ducha“ zdůrazňovala improvizaci, solidaritu a odhodlání pokračovat ve válce, někdy však zastínila francouzský podíl na bojích. Přeměna ústupu v symbol tak pomohla upevnit britskou ochotu pokračovat ve válce.
Po Dunkerku začala druhá fáze bitvy o Francii
Evakuace severních armád válku ve Francii neukončila. Již 5. června zahájilo Německo operaci Fall Rot, druhou fázi západního tažení, proti francouzským postavením na Sommě a Aisně. Francouzská armáda vytvořila novou frontu a pokračovala v boji, nyní však bez velké části sil ztracených nebo evakuovaných na severu a proti protivníkovi, který si udržoval operační iniciativu. Německé jednotky postupovaly do nitra země a 14. června vstoupily do Paříže. Dunkerque tedy zachránil velkou část britské armády, nikoli Francii. Další otázkou už bylo, zda francouzská vláda a ozbrojené síly budou pokračovat ve válce z metropole nebo impéria, anebo požádají Německo o příměří.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.