II. světová válka · Středomoří a Balkán
Itálie vstupuje do války
Mussolini vstoupil do války ve chvíli, kdy očekával rychlé německé vítězství
Itálie vyhlásila Francii a Británii válku 10. června 1940, kdy německé armády už prorazily francouzskou frontu a Paříž byla bezprostředně ohrožena. Mussolini se obával, že válka skončí dříve, než Itálie získá podíl na poválečném uspořádání. Jeho rozhodnutí proto nebylo pouze výrazem loajality k Hitlerovi. Počítal s tím, že krátká účast na straně pravděpodobného vítěze umožní prosadit italské územní a imperiální požadavky ve Středomoří, Africe a na Balkáně. Z této představy vyrůstala koncepce takzvané paralelní války, v níž měla Itálie sledovat vlastní cíle vedle Německa a potvrdit své postavení samostatné velmoci.
Fašistické ambice převyšovaly hospodářské a vojenské možnosti Itálie
Propaganda představovala fašistickou Itálii jako připravenou vojenskou velmoc, skutečný stav ozbrojených sil však byl mnohem méně příznivý. Země měla menší průmyslovou základnu než hlavní velmoci, byla závislá na dovozu některých strategických surovin a trpěla nedostatkem moderní techniky, motorových vozidel i paliva. Ozbrojené síly navíc oslabovaly nedostatky ve společném plánování a koordinaci armády, námořnictva a letectva. Předchozí válka v Etiopii, rozsáhlá intervence ve Španělsku a okupace Albánie spotřebovaly materiál, který nebyl dostatečně nahrazen. Itálie přitom nebyla vojensky bezvýznamná. Disponovala velkou armádou, početným letectvem a silnou flotilou. Problém spočíval v nepoměru mezi Mussoliniho rozsáhlými strategickými cíli a prostředky, které mohl stát dlouhodobě udržovat.
Útok v Alpách přinesl jen malé zisky proti už poražené Francii
První italská pozemní ofenziva ukázala slabiny nové války ještě před francouzskou kapitulací. Hlavní útok proti Francii začal v Alpách 21. června, kdy už francouzská vláda jednala s Německem o příměří. Horské podmínky, francouzská opevnění, nepříznivé počasí a nedostatečná příprava omezily italský postup. Do uzavření francouzsko-italského příměří 24. června získala Itálie jen malou část francouzského pohraničí včetně Mentonu. Výsledek byl v nápadném rozporu s Mussoliniho velmocenskou rétorikou. Ani proti protivníkovi, jehož hlavní armády už porazilo Německo, nedokázaly italské síly dosáhnout rychlého rozhodujícího průlomu.
Středomoří spojovalo italské impérium s britskými životně důležitými trasami
Vstup Itálie zásadně rozšířil geografii evropské války. Italské državy zahrnovaly Libyi a Italskou východní Afriku tvořenou Eritreou, Etiopií a Italským Somálskem, zatímco Řím ovládal také Dodekanéské ostrovy a od roku 1939 Albánii. Británie naopak opírala své středomořské postavení o Gibraltar, Maltu, Alexandrii a Suezský průplav. Suez představoval nejkratší námořní spojení mezi Británií, částmi impéria, Blízkým východem a oblastmi dále na východ a region byl důležitý také kvůli ropným zdrojům. Italská geografická poloha a silné námořnictvo proto vytvářely pro Británii skutečnou strategickou hrozbu. Současně však musela sama Itálie zásobovat armády rozmístěné na rozsáhlém prostoru a chránit námořní komunikace přes moře, na němž operovalo britské námořnictvo a letectvo.
Invaze do Egypta se zastavila dříve, než ohrozila Suez
Mussolini tlačil také na útok z italské Libye proti britskému postavení v Egyptě. Dne 13. září 1940 překročila 10. italská armáda pod velením maršála Rodolfa Grazianiho hranici a donutila slabší britské jednotky ustoupit. Postup však po několika dnech skončil v prostoru Sidi Barrani, přibližně sto kilometrů uvnitř Egypta. Italové zde vybudovali oddělené opevněné tábory a čekali na doplnění zásob a infrastruktury. Přestože početně převyšovali britské síly, nedokázali okamžitě využít počátečního úspěchu k útoku směrem k Suezu. Pouštní válka tak už od počátku ukazovala, že počet vojáků nestačí. Tempo operací určovaly doprava, palivo, voda, opravy a schopnost udržovat jednotky na velké vzdálenosti od přístavů a železnic.
Útok na Řecko proměnil paralelní válku v další strategickou krizi
Dne 28. října 1940 napadla Itálie Řecko z okupované Albánie. Mussolini chtěl rozšířit italský vliv na Balkáně a dosáhnout samostatného vítězství, které by vyvažovalo německé úspěchy. Operace však trpěla nedostatečnou přípravou, podceněním protivníka, obtížným horským terénem a logistickými problémy. Řecká armáda italský útok zastavila a následně přešla do protiútoku, který zatlačil italské síly hluboko do Albánie. Itálie tak místo rychlého triumfu uvázla v zimní válce, kterou nedokázala sama rozhodnout. Neúspěch zároveň umožnil Britům posílit své postavení v řeckém prostoru a zvýšil německé obavy o strategickou situaci na Balkáně před připravovanou válkou proti Sovětskému svazu.
Operace Compass zničila italskou 10. armádu v Kyrenaice
Zatímco Itálie uvázla v bojích s Řeckem, v severní Africe se připravoval britský protiútok. Britové využili rozptýleného italského postavení v Egyptě a 9. prosince 1940 zahájili operaci Compass, původně plánovanou jako omezený protiútok. Britské uskupení pro boj v Západní poušti, Western Desert Force pod Richardem O'Connorem, prorazilo mezi italskými tábory, donutilo protivníka k ústupu a změnilo krátkou operaci v rozsáhlou ofenzivu. Do začátku února 1941 Britové postoupili stovky kilometrů přes Kyrenaiku, východní část Libye, obsadili Bardia, Tobruk a Benghází a u Beda Fomm uzavřeli ustupující italské jednotky. Do zajetí padlo přibližně 130 000 italských vojáků. Katastrofa 10. armády společně s neúspěchem v Řecku ukázala, že Mussoliniho představa paralelní války vedené převážně italskými prostředky během několika měsíců selhala.
Italské neúspěchy vtáhly Německo hlouběji do Středomoří
Na přelomu let 1940 a 1941 už bylo zřejmé, že Itálie sama své středomořské cíle neprosadí. Německo vyslalo do oblasti letecké síly a v únoru 1941 začaly do Libye připlouvat jednotky Deutsches Afrika Korps pod velením Erwina Rommela, které měly stabilizovat frontu po porážce Italů. Současně se Hitler připravoval zasáhnout na Balkáně, přičemž jeho rozhodování ovlivňovalo nejen italské selhání v Řecku, ale také britská přítomnost v regionu a snaha zabezpečit jižní křídlo před útokem na Sovětský svaz. Italský vstup do války tak Německu vytvořil nové možnosti i nové závazky. Severní Afrika se nyní změnila v německo-italské bojiště, jehož další průběh stále více určovala logistika, námořní doprava a boj o přístavy. Jedním z nejdůležitějších se měl stát Tobruk.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.