II. světová válka · Středomoří a Balkán
Severní Afrika a Tobruk
Rommelův protiútok obrátil britské vítězství během několika týdnů
Rommelův německý sbor v Libyi brzy přešel od stabilizace fronty k protiútoku. Britské síly v Kyrenaice totiž byly oslabené přesunem části jednotek do Řecka a další potřebovaly doplnění po předchozí ofenzivě. Rommel této situace využil a 31. března 1941 zahájil útok dříve, než britské velení očekávalo. Během několika týdnů německé a italské jednotky znovu ovládly většinu Kyrenaiky a zatlačily protivníka k egyptské hranici. Jedinou významnou výjimkou zůstal Tobruk, jehož posádka se odmítla vzdát.
Tobruk komplikoval zásobování německo-italské armády
Význam Tobruku vycházel především z jeho polohy a přístavu. Šlo o jeden z mála vhodných hlubokovodních přístavů ve východní Libyi a jeho držení mohlo výrazně zkrátit pozemní zásobovací trasu k egyptské hranici. Dokud zůstával v rukou Spojenců, tedy Británie a jejích válečných partnerů, musela značná část zásob pro Rommelovy síly přicházet přes vzdálenější libyjské přístavy a potom putovat stovky kilometrů pouští nákladními automobily. Celý zásobovací systém německých a italských sil přitom začínal už ve Středomoří, kde konvoje z Itálie ohrožovaly britské ponorky, lodě a letadla, mimo jiné z Malty. Problémem nebylo pouze množství nákladu, které dorazilo do Afriky. Stejně důležité byly kapacity přístavů, dostupnost nákladních vozidel, spotřeba paliva během samotné přepravy a stále delší vzdálenost mezi sklady a frontou.
Posádka Tobruku zastavila první německé pokusy o dobytí přístavu
Obklíčení Tobruku začalo 10. a 11. dubna 1941. Jádro posádky tvořila australská 9. divize generálmajora Leslieho Morsheada doplněná 18. brigádou australské 7. divize, britskými dělostřeleckými a dalšími jednotkami a menšími kontingenty Commonwealthu, společenství Británie a zemí spojených s britským impériem. Německé a italské síly se pokusily obranný perimetr prorazit několika útoky, ale obránci využívali předválečná italská opevnění, minová pole, dělostřelectvo a aktivní hlídkovou činnost. Německý útok o velikonočním víkendu i další boje na přelomu dubna a května nedokázaly posádku zlomit. Tobruk tím vázal část sil Osy a současně zůstával hrozbou na jejich dlouhé komunikační trase k egyptské hranici.
Obrana byla mezinárodní a posádka se během obležení měnila
Představa Tobruku jako výhradně australské pevnosti vystihuje jen první část obležení. Australané skutečně nesli hlavní tíhu obrany od dubna do léta 1941, ale vyčerpaná 9. divize byla od srpna postupně odvážena po moři. Nahrazovala ji zejména britská 70. pěší divize a polská Samostatná karpatská střelecká brigáda. Zásobování a střídání jednotek zajišťovaly pod neustálým nebezpečím lodě britského námořnictva a australského námořnictva (Royal Australian Navy). Od 21. října působil v Tobruku také 11. československý pěší prapor – Východní pod velením podplukovníka Karla Klapálka, podřízený polské brigádě. Obrana Tobruku tak byla výsledkem společného úsilí několika spojeneckých armád a námořnictva.
Operace Crusader ukončila osmiměsíční obležení
Dne 18. listopadu 1941 zahájila britská 8. armáda operaci Crusader s cílem porazit německo-italské síly v Kyrenaice a vyprostit Tobruk. Následovala série mimořádně nepřehledných obrněných bojů zejména kolem Sidi Rezegh. Rommel se pokusil situaci zvrátit vlastním výpadem k egyptské hranici, jeho jednotky však narazily na rostoucí logistické potíže a útok ztratil sílu. Tobrucká posádka zároveň vyrazila proti obléhatelům a navázala kontakt s jednotkami postupujícími z východu. Rommel nakonec na začátku prosince ustoupil a obležení skončilo. Osa se stáhla až k El Agheile, takže britská ofenziva na čas znovu získala většinu Kyrenaiky.
Druhá bitva o Tobruk skončila v červnu 1942 úplně jinak
Ústup Osy na konci roku 1941 neukončil pohyb pouštní fronty. Rommel v lednu 1942 znovu zaútočil a na jaře se fronta ustálila u Gazaly západně od Tobruku. Nová německo-italská ofenziva začala 26. května. Po tvrdých a proměnlivých bojích u Gazaly byla britská 8. armáda nucena ustoupit a Tobruk zůstal izolovaný. Tentokrát Rommel nepřistoupil k dlouhému obléhání. Dne 20. června zahájily síly Osy soustředěný útok, prorazily obranu a 21. června posádka kapitulovala. Do zajetí padlo přibližně třicet tisíc spojeneckých vojáků a Němci získali přístav i značné zásoby. Hitler krátce poté povýšil Rommela na polního maršála.
Postup do Egypta prodlužoval právě ty zásobovací trasy, na nichž Osa závisela
Po dobytí Tobruku Rommel pokračoval do Egypta a na přelomu června a července 1942 dosáhl oblasti El Alameinu. Tento postup představoval vrchol územního rozmachu Osy ve východní části severoafrického bojiště, zároveň však dále napínal její logistický systém. Čím dále se fronta posouvala na východ, tím větší část paliva a vozidel spotřebovala samotná doprava zásob z libyjských přístavů. Situaci zhoršovaly spojenecké útoky proti lodní dopravě ve Středomoří. Není přesné tvrdit, že Rommel nedostával žádné zásoby nebo že jedinou příčinou jeho pozdější porážky byla Malta. Rozhodující byl souběh ztrát na moři, omezené kapacity přístavů a dopravy, rostoucí vzdálenosti a stále větší materiální síly britské 8. armády.
Československý prapor vstoupil v Tobruku do pozemní války proti Ose
Od Rommelova postupu v létě 1942 se nyní vraťme k československé účasti na obraně Tobruku od podzimu 1941. Tobruk je v československých dějinách války důležitý také proto, že se zde jedna z československých zahraničních pozemních jednotek poprvé zapojila do dlouhodobějšího bojového nasazení proti německým a italským silám. Příslušníci 11. československého pěšího praporu – Východního převzali úkoly v západním sektoru obrany. Sloužili zde během závěrečné fáze obležení, operace Crusader i následujících měsíců. Jejich zkušenost ukazuje severoafrickou válku z jiné perspektivy než příběh Rommelových tankových manévrů a tvoří přirozený most k samostatnému tématu československých obránců Tobruku.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.