II. světová válka · Středomoří a Balkán
Čechoslováci u Tobruku
Československá jednotka na Středním východě vznikala v podmínkách exilu
Československému nasazení v Tobruku předcházelo formování jednotky v exilu; jeho počátky sahají do roku 1940. Československé vojsko na Středním východě se formovalo po porážce Francie z příslušníků zahraniční armády, uprchlíků z okupované vlasti i dalších krajanů, kteří se dostali na území pod britskou kontrolou. Na podzim 1940 vznikla Československá vojenská skupina na Středním východě, jejíž hlavní bojovou jednotkou se stal 11. československý pěší prapor – Východní pod velením podplukovníka Karla Klapálka. Vojáci prošli výcvikem a aklimatizací v Palestině, kterou Británie spravovala na základě mezinárodního mandátu, a postupně se zapojovali do britských operací v regionu. Jejich působení připomíná, že československý zahraniční odboj nebyl soustředěn pouze v Británii a později v Sovětském svazu.
Tobruk nebyl prvním bojovým nasazením Klapálkova praporu
Příchod do Tobruku nepředstavoval první kontakt praporu s válkou. Českoslovenští vojáci předtím plnili úkoly v egyptské Západní poušti a v létě 1941 byli nasazeni také během spojeneckého tažení v Sýrii a Libanonu proti silám vichistické Francie. Tobruk se však stal jejich nejvýznamnějším a nejznámějším pozemním bojovým vystoupením na Středním východě a v severní Africe. V letech 1941 a 1942 byl navíc 11. prapor jediným útvarem československé zahraniční armády, který v tomto období vedl pozemní boj proti mocnostem Osy.
Do obleženého Tobruku připlul prapor po moři
Přesun do Tobruku probíhal v říjnu 1941 jako součást širší výměny vyčerpaných jednotek obležené posádky. Předsunutý československý oddíl dorazil 12. října a hlavní část praporu následovala na britských torpédoborcích. V Tobruku se nacházelo přibližně 650 československých vojáků a od 23. října byl prapor podřízen polské Samostatné brigádě karpatských střelců. Příjezd do obleženého přístavu sám představoval rizikovou operaci, protože lodní dopravu ohrožovalo německé a italské letectvo, ponorky i miny.
Čechoslováci převzali úsek perimetru u silnice na Dernu
Ve dnech 24. a 25. října převzal prapor několik kilometrů obranného perimetru po obou stranách silnice vedoucí na Dernu a Benghází. Obrana se opírala o soustavu italských betonových a skalních pevnůstek, minová pole, ostnatý drát a palebná postavení. Českoslovenští vojáci převzali od zkušenějších obránců také taktiku aktivních nočních hlídek do předpolí, při nichž sledovali protivníka, ověřovali jeho postavení a narušovali jeho činnost. Služba proto nespočívala jen v pasivním čekání v opevnění. Prapor byl součástí skutečné frontové obrany mnohonárodnostní posádky Tobruku.
Pouštní podmínky byly protivníkem stejně jako dělostřelectvo a miny
Každodenní službu komplikovaly letecké nálety, dělostřelecké a minometné přepady, minová pole i prostředí, na které nebyli středoevropští vojáci zvyklí. Prach, nekvalitní voda, jednotvárná strava, hmyz a velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami zvyšovaly fyzické vyčerpání. Jednotka navíc už před příchodem do Tobruku trpěla nemocností po službě v Sýrii. Bojové ztráty přesto nebyly zanedbatelné. Vojenský historický ústav uvádí 14 padlých příslušníků praporu, 26 těžce a 55 lehce zraněných. Tato čísla zároveň ukazují, proč není přesné chápat československé působení v Tobruku jen jako symbolickou nebo propagandistickou epizodu.
Operace Crusader ukončila obležení, nikoli československou službu v přístavu
Spojenecká operace Crusader nakonec přiměla německo-italské síly k ústupu a 10. prosince 1941 bylo dlouhé obležení Tobruku ukončeno. Tím však československá přítomnost v pevnosti neskončila. Prapor nadále střežil přístav a okolní letiště a část jeho mužů postupovala s britskými silami dále do Kyrenaiky. Když se počátkem roku 1942 fronta znovu přiblížila, Čechoslováci byli opět nasazeni k přípravě obranného perimetru, čistili opevnění a kladli miny. Tobruk opustili teprve 7. dubna 1942. Služba československého praporu v oblasti tedy pokračovala i několik měsíců po skončení obležení.
Z pěšího praporu vznikl protiletadlový pluk
Po odchodu z Tobruku byla jednotka převedena do zázemí a 22. května 1942 reorganizována na Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Jeho velitelem zůstal Karel Klapálek. Nový útvar dostal britské protiletadlové kanóny a podílel se na ochraně Haify a Bejrútu. Po spojeneckém postupu z Egypta a znovuzískání Tobruku se českoslovenští vojáci na přelomu let 1942 a 1943 do města vrátili, tentokrát k protiletadlové obraně přístavu a okolních letišť. V létě 1943 pak jednotka zamířila do Británie, kde se její příslušníci stali součástí vznikající Československé samostatné obrněné brigády.
Tobruk spojoval vojenskou zkušenost s viditelnou účastí exilového Československa
Československý prapor byl ve srovnání s armádami bojujícími v severní Africe malou jednotkou a o výsledku celé kampaně nerozhodoval. Jeho význam proto není třeba zvětšovat legendou. Přibližně šest stovek mužů však drželo vlastní úsek fronty, účastnilo se hlídek a bojů a utrpělo skutečné ztráty v rámci mnohonárodnostní spojenecké obrany. Pro československou zahraniční armádu šlo o důležitou bojovou zkušenost i viditelný doklad toho, že stát zničený okupací pokračoval prostřednictvím exilových institucí a vojenských jednotek ve válce po boku Spojenců.
Další středomořské bojiště vyžaduje návrat do jara 1941
Po sledování osudů československé jednotky až do roku 1943 se nyní výklad vrací do jara 1941, ještě před její nasazení v Tobruku. Dne 6. dubna 1941 zaútočilo Německo se spojenci na Jugoslávii a Řecko. Obě pozemní kampaně skončily rychlou porážkou napadených států a následovala německá výsadková operace proti Krétě. Rychlé vojenské vítězství však neznamenalo klidnou kontrolu regionu. Rozdělení a okupace Jugoslávie a Řecka vytvořily podmínky pro dlouhou okupační válku, masové násilí a rozsáhlý ozbrojený odpor.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.