II. světová válka · Středomoří a Balkán
Jugoslávie, Řecko a Kréta
Italský neúspěch v Řecku otevřel Německu problém na jižním křídle
K pochopení německého zásahu na Balkáně je třeba vrátit se k důsledkům neúspěšného italského útoku na Řecko na podzim 1940. Hitlerův připravovaný zásah spojoval pomoc Itálii s vytlačením britského vlivu a zabezpečením jihovýchodní Evropy před útokem na Sovětský svaz. Británie na jaře 1941 vyslala do Řecka expediční síly složené převážně z britských, australských a novozélandských jednotek. Německé obavy se týkaly také strategického postavení Rumunska a jeho ropných polí, na jejichž produkci byla německá válečná ekonomika silně závislá.
Jugoslávský převrat změnil připravovanou balkánskou operaci
Jugoslávské vedení pod silným německým tlakem přistoupilo 25. března 1941 k Trojspaktu, spojenectví Německa, Itálie a Japonska. O dva dny později provedla skupina převážně srbských důstojníků vojenský převrat, odstranila regentství prince Pavla a prohlásila sedmnáctiletého krále Petra II. za plnoletého. Nová vláda se pokoušela vyhnout okamžitému konfliktu, Hitler však převrat vnímal jako nepřijatelnou změnu strategické situace a ještě 27. března rozhodl Jugoslávii vojensky zničit. Německá operace proti Řecku už byla připravována před převratem. Novým prvkem bylo současné napadení a rozbití Jugoslávie, které rozšířilo původně plánovanou balkánskou kampaň.
Jugoslávie se zhroutila během jedenácti dnů
Německé letectvo, Luftwaffe, těžce bombardovalo Bělehrad a německé pozemní síly pronikaly do Jugoslávie z několika směrů. Jugoslávská armáda trpěla nedokončenou mobilizací, slabou komunikací, zastaralou organizací a hlubokými politickými a národnostními rozpory uvnitř státu. Vojenské vedení kapitulovalo 17. dubna. Území Jugoslávie si následně rozdělily Německo, Itálie, Maďarsko a Bulharsko a na části Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl Nezávislý stát Chorvatsko, vedený chorvatským fašistickým hnutím ustašovců pod německým a italským vlivem. Rychlost vojenského zhroucení však neznamenala, že Osa získala stabilně ovladatelný prostor.
Německý průlom donutil spojenecké síly vyklidit řeckou pevninu
V Řecku útočily německé síly z Bulharska a po zhroucení Jugoslávie také přes prostor, který umožňoval obejít část řeckých obranných postavení. Řecká armáda měla navíc značnou část sil vázanou proti Italům v Albánii. Přibližně 58 000 britských a jednotek Commonwealthu nedokázalo německý postup zastavit a zahájilo ústup na jih. Německé jednotky vstoupily 27. dubna do Athén. Z řecké pevniny se podařilo po moři evakuovat více než 50 000 spojeneckých vojáků, část přímo do Egypta a část na Krétu. Kampaň tak Německu přinesla rychlé vítězství, ale Royal Navy dokázalo znovu zachránit značnou část poražených pozemních sil.
O osudu Kréty rozhodlo letiště Maleme
Dne 20. května 1941 zahájilo Německo operaci Merkur, rozsáhlý vzdušný výsadek proti Krétě. Parašutisté a jednotky přepravované kluzáky přistávali především u Maleme, Chanie, Rethymna a Heraklionu a během prvního dne utrpěli těžké ztráty. V několika sektorech byli téměř zničeni. Rozhodující obrat nastal u Maleme, kde se novozélandské jednotky v noci z 20. na 21. května stáhly z klíčového prostoru nad letištěm. Němci získali možnost přivážet letecky další vojáky a horské jednotky a postupně vytvořili převahu. Royal Navy dokázalo rozbít německé pokusy o větší námořní přepravu, ale bez dostatečného stíhacího krytí samo utrpělo těžké ztráty. Koncem května začala evakuace spojeneckých sil z ostrova.
Dobytí Kréty bylo německým vítězstvím za mimořádně vysokou cenu
Německo Krétu ovládlo, ale operace Merkur stála výsadkové síly tisíce mrtvých a raněných a Luftwaffe stovky zničených či poškozených letadel. Spojenci rovněž utrpěli těžké ztráty a přibližně patnáct tisíc jejich vojáků padlo do zajetí. Kréta ukázala zároveň sílu i zranitelnost velkých vzdušných výsadků. Překvapení, mobilita a schopnost rychle přivést posily mohly vytvořit operační průlom, parašutisté však byli během seskoku a bezprostředně po přistání mimořádně zranitelní. Německé výsadkové jednotky bojovaly i v dalších letech, ale Wehrmacht už nezopakoval samostatnou strategickou vzdušnou operaci srovnatelnou rozsahem s dobytím Kréty.
Rychlé dobytí Balkánu vystřídala násilná a nákladná okupace
Vojenské vítězství na jaře 1941 nepřineslo Ose jednoduchou kontrolu regionu. Jugoslávie byla rozdělena mezi několik okupačních režimů a satelitních států a postupně se zde rozvinul rozsáhlý ozbrojený odpor komunistických partyzánů Josipa Broze Tita i četnického hnutí Draži Mihailoviće, jehož vztahy k okupantům a partyzánům se v průběhu války komplikovaly a místy přecházely v kolaboraci. Německá protipartyzánská politika používala kolektivní tresty a masové popravy rukojmích. V okupovaném Srbsku nařídil Hitler na podzim 1941 represivní poměr až sto popravených rukojmích za jednoho zabitého Němce. Také Řecko bylo rozděleno mezi německou, italskou a bulharskou okupační správu a později se zde rozvinul silný odboj. Balkán tak ukázal, že rychle porazit pravidelnou armádu a dlouhodobě ovládat její zemi jsou dva zcela odlišné vojenské problémy.
Balkán narušil harmonogram Barbarossy, ale nevysvětluje její pozdější neúspěch
Balkánská kampaň zasáhla také do příprav operace Barbarossa, německého útoku na Sovětský svaz. Směrnice č. 21 z prosince 1940 požadovala dokončení dlouhodobých příprav k 15. květnu 1941 a po jugoslávském převratu muselo německé velení odklonit jednotky, štáby a dopravní prostředky na jih a následně je znovu přesouvat na východ. Barbarossa začala až 22. června. Z toho však neplyne, že několik týdnů na Balkáně samo připravilo Německo o vítězství před Moskvou. Reálný harmonogram ovlivňovaly také možnosti soustředění vojsk, stav komunikací, jarní podmínky a logistická připravenost. Ještě důležitější je, že neúspěch invaze do Sovětského svazu měl hlubší příčiny v německém podcenění protivníka, vzdáleností, zásobování a schopnosti sovětské Rudé armády nahrazovat ztráty. Tvrzení, že Řecko nebo Jugoslávie samy „zachránily Moskvu“, proto mění složitý historický problém v příliš jednoduchý proti-faktický příběh.
Po Balkánu se středomořské těžiště znovu přesunulo do Afriky
Německá kontrola Balkánu a Kréty zlepšila postavení Osy ve východním Středomoří, ale nerozhodla boj o celý region. Severní Afrika zůstávala otevřenou frontou, na níž se německo-italské a britské síly během let 1941 a 1942 opakovaně posouvaly mezi Libyí a Egyptem. V létě 1942 dosáhla Osa po dobytí Tobruku prostoru El Alameinu, kde její postup narazil na britskou obranu a stále výraznější materiální převahu 8. armády. Na podzim se měly téměř současně odehrát dvě operace, které strategickou situaci změnily. Britové přešli do ofenzivy u El Alameinu a americko-britské síly se připravovaly na operaci Torch ve francouzské severní Africe.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.