II. světová válka · Středomoří a Balkán
El Alamein, Torch a Tunisko
První El Alamein zastavil postup Osy před deltou Nilu
Než přejdeme k podzimním ofenzivám, vraťme se k zastavení Osy v létě 1942 u El Alameinu, přibližně sto kilometrů západně od Alexandrie. Zde měla obrana výhodu, kterou předchozí pouštní postavení postrádala. Severní křídlo chránilo Středozemní moře a na jihu ležela pro velké mechanizované síly prakticky neprůchodná Kattarská proláklina. Rommel proto nemohl obranu jednoduše obejít rozsáhlým manévrem. V první bitvě u El Alameinu od 1. do 27. července 1942 britská 8. armáda pod přímým velením Clauda Auchinlecka zastavila další postup Osy. Poslední Rommelův pokus prorazit do egyptského týlu pak na přelomu srpna a září ztroskotal u Alam Halfy.
Montgomery před útokem vybudoval převahu místo dalšího improvizovaného protiútoku
Bernard Montgomery převzal velení 8. armády v srpnu 1942 a před novou ofenzivou věnoval týdny reorganizaci, výcviku a doplnění jednotek. Spojenci těžili z rostoucí průmyslové síly Britského impéria a Spojených států, z blízkosti egyptských základen a z lepšího přísunu tanků, děl, letadel, paliva a dalších zásob. Náročné zásobování Osy po moři a poté podél severoafrického pobřeží se nyní projevovalo nedostatkem paliva, náhradních dílů a vozidel přímo u El Alameinu. Rommelovy operační schopnosti nemohly tyto nedostatky ani chybějící zálohy nahradit.
Druhá bitva u El Alameinu prolomila německo-italskou obranu
Montgomery zahájil druhou bitvu u El Alameinu v noci z 23. na 24. října 1942 mohutnou dělostřeleckou přípravou. Pěchota a ženisté se v operaci Lightfoot pokoušeli prorazit hluboká minová pole, aby vytvořili průchody pro obrněné jednotky. První dny nepřinesly rychlý kolaps obrany a bitva se změnila v tvrdý opotřebovací boj. Montgomery měl dostatek záloh, aby mohl pokračovat v tlaku, zatímco ztráty sil Osy se nahrazovaly stále obtížněji. V noci z 1. na 2. listopadu následovala operace Supercharge a 4. listopadu britská 8. armáda dosáhla rozhodujícího průlomu. Rommel zahájil ústup na západ. El Alamein tak nebyl zničením celé armády Osy, ale ukončil její možnost znovu převzít iniciativu v Egyptě.
Operace Torch otevřela druhou spojeneckou frontu v severní Africe
Pouhé čtyři dny po průlomu u El Alameinu, 8. listopadu 1942, se americké a britské síly vylodily ve francouzském Maroku a Alžírsku v operaci Torch. Šlo o první velkou společnou anglo-americkou vyloďovací operaci války a vrchním velitelem byl Dwight D. Eisenhower. Výsadky směřovaly do prostoru Casablanky, Oranu a Alžíru. Spojenci doufali, že vichistické francouzské jednotky nebudou klást vážný odpor, skutečnost se však lišila podle oblasti. U Alžíru boje rychle skončily, zatímco u Oranu a zejména Casablanky byl odpor výraznější. Admirál François Darlan nakonec 10. listopadu nařídil francouzským silám v severní Africe zastavit boj proti Spojencům. Politicky kontroverzní dohoda umožnila obrátit značnou část místních francouzských sil proti Ose.
Rychlé obsazení Tuniska zabránilo okamžitému sevření armád Osy
Torch nevytvořil okamžitě jednoduché obklíčení, v němž by se Rommelova armáda ocitla bez možnosti odporu. Německo a Itálie reagovaly rychlým přesunem jednotek přes Sicílii do Tuniska a během listopadu vytvořily předmostí kolem Tunisu a Bizerty. Spojenecký postup z Alžírska navíc zpomalily vzdálenosti, nedostatečná infrastruktura, zimní déšť a rostoucí odpor. Současně Rommel po El Alameinu ustupoval přes Libyi před Montgomeryho 8. armádou. Teprve počátkem roku 1943 se proto v Tunisku skutečně začaly sbíhat dvě spojenecké armády, britská 1. armáda a americké jednotky od západu a britská 8. armáda od jihovýchodu. Osa tak získala několik měsíců na obranu, ale zároveň soustředila velké síly do prostoru, z něhož bylo stále obtížnější je zásobovat nebo evakuovat.
Kasserine odhalil nezkušenost americké armády i její schopnost učit se
Tuniské boje nebyly nepřerušenou sérií spojeneckých vítězství. V únoru 1943 zaútočily německé jednotky proti nezkušenému americkému II. sboru a u Kasserinského průsmyku mu způsobily těžkou porážku. Ukázaly se nedostatky v rozmístění jednotek, velení, koordinaci tanků, dělostřelectva a letectva i ve využívání terénu. Německý postup však nedosáhl svých širších cílů a byl zastaven. Americké velení poté provedlo personální a organizační změny, zesílilo výcvik a zlepšovalo spolupráci jednotlivých druhů vojsk. Severní Afrika se tak pro americkou armádu stala nejen prvním velkým pozemním bojištěm proti německým silám, ale také školou koaliční a moderní mechanizované války.
Tuniská kapitulace ukončila téměř tříletou válku v severní Africe
Na jaře 1943 se strategická situace Osy v Tunisku rychle zhoršovala. Montgomeryho 8. armáda prolomila obranu na jihu a spojenecké síly postupující od západu obsadily 7. května Tunis a Bizertu. Spojenecká námořní a letecká převaha zároveň stále více omezovala zásobování a možnost evakuace přes Sicilský průliv. Poslední organizovaný odpor skončil do 13. května 1943. Do spojeneckého zajetí se dostalo přes čtvrt milionu německých a italských vojáků, přičemž přesné součty se podle metodiky liší. Osa tak v severní Africe utrpěla nejen územní porážku, ale také ztrátu velkého množství zkušeného personálu, který už nebylo možné použít při obraně jižní Evropy.
Severní Afrika předala Spojencům strategickou iniciativu ve Středomoří
Vítězství v Africe odstranilo poslední velké pozemní síly Osy z jižního břehu Středozemního moře a poskytlo Spojencům základny pro další operace. Už na konferenci v Casablance v lednu 1943 se britští a američtí představitelé dohodli, že po skončení tuniské kampaně napadnou Sicílii. Operace Husky začala 10. července a přenesla pozemní válku přímo na evropské území Osy. El Alamein proto nelze izolovat jako jedinou „bitvu, která obrátila válku“. Jeho význam spočíval v návaznosti na Torch, tuniské tažení a rostoucí spojeneckou kontrolu moře a vzduchu. Podobně se v dalších částech světa během let 1942 a 1943 měnila iniciativa u Stalingradu na sovětské frontě a na tichomořském ostrově Guadalcanal. Šlo spíše o několik navazujících strategických obratů než o jediný okamžik, kdy se výsledek světové války náhle rozhodl.
Další kapitola se vrací k válce, která mezitím rozhodovala na východě
Konec bojů v Tunisku v květnu 1943 uzavírá středomořský blok, ale chronologicky nyní výklad musí ustoupit téměř o dva roky. Už 22. června 1941 totiž Německo napadlo Sovětský svaz a otevřelo frontu, která se stala hlavním pozemním bojištěm války proti nacistickému Německu. Operace Barbarossa přitom nebyla jen vojenským pokusem zničit Rudou armádu. Německé plánování spojovalo dobytí sovětského území s rasovou kolonizací, hospodářským vykořisťováním a masovým násilím proti obyvatelstvu. Následující kapitola se proto vrací do léta 1941 a sleduje východní válku od jejích původních cílů.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.