II. světová válka · Barbarossa: totální válka
Cíle Barbarossy
Barbarossa měla zničit Sovětský svaz v jediné rychlé kampani
Dne 22. června 1941 Německo porušilo německo-sovětský pakt o neútočení a zahájilo operaci Barbarossa. Hitler vydal základní vojenskou směrnici k útoku už 18. prosince 1940. Směrnice č. 21 požadovala, aby Wehrmacht porazil Sovětský svaz v rychlé kampani ještě před ukončením války s Británií. Hlavní sovětské síly v západních oblastech měly být zničeny rozsáhlými obkličovacími operacemi a jejich ústupu do hloubky země měly zabránit rychlé tankové průlomy. Německé plánování tedy nestálo na představě dlouhé války na opotřebení. Počítalo s tím, že sovětská Rudá armáda utrpí během několika týdnů tak těžkou porážku, že sovětský stát už nebude schopen organizovaně pokračovat v odporu.
Válka proti Sovětskému svazu byla od počátku válkou ideologickou
Vojenské cíle Barbarossy nelze oddělit od nacistického pohledu na východní Evropu. Hitler dlouhodobě spojoval zničení Sovětského svazu s bojem proti údajně židovskému bolševismu, tedy s antisemitskou představou, že za sovětským komunistickým režimem stojí Židé. Současně usiloval o získání Lebensraumu a o německou rasovou nadvládu nad dobytým územím. Východ neměl být pouze vojensky poražen a donucen k míru. Jeho politický a společenský řád měl být rozbit, rozsáhlá území hospodářsky vykořisťována a část obyvatelstva odstraněna, zotročena nebo ponechána bez prostředků k přežití. Ještě před invazí proto vojenské, hospodářské, policejní a bezpečnostní orgány připravovaly opatření, která vědomě rušila rozdíl mezi běžnou válkou a rasově motivovaným masovým násilím.
Německé hospodářské plánování počítalo s vykořisťováním dobytého východu
Barbarossa měla také zásadní hospodářský rozměr. Německo usilovalo o zemědělskou produkci Ukrajiny, sovětské suroviny a v delší perspektivě o přístup k ropným oblastem. Hospodářští plánovači chtěli zásobovat Wehrmacht i Německo z dobytého území a omezit dodávky potravin sovětským městům a oblastem považovaným za hospodářsky nepotřebné. Předválečné plánování otevřeně počítalo s tím, že taková politika povede k smrti milionů lidí hladem. Snaha získat zdroje proto nebyla neutrálním ekonomickým doplňkem vojenské strategie. Byla součástí širšího projektu okupace, kolonizace a demografické přeměny východní Evropy.
Německé plánování podcenilo schopnost Sovětského svazu přežít první porážky
Hitler a německé vojenské vedení vstupovali do kampaně s mimořádně nízkým hodnocením sovětské vojenské a politické odolnosti. K tomuto obrazu přispívaly Stalinovy čistky, slabý výkon Rudé armády v první fázi zimní války, kterou Sovětský svaz vedl proti Finsku v letech 1939–1940, a vlastní zkušenost Wehrmachtu z rychlých vítězství v Polsku a západní Evropě. Nedostatečně počítali s rozsahem sovětských lidských rezerv, hloubkou území, schopností vytvářet nové formace a možností pokračovat ve válce i po katastrofálních počátečních ztrátách. Právě tento předpoklad se měl stát jednou ze základních strategických chyb Barbarossy.
Stalin znal rostoucí nebezpečí, ale chybně vyhodnotil okamžik útoku
Sovětské vedení před 22. červnem nedisponovalo pouze jediným varováním, které by jednoduše ignorovalo. Do Moskvy přicházely zprávy sovětské rozvědky, informace od zahraničních vlád i údaje o soustřeďování německých jednotek. Některé se lišily v odhadu data a části sovětského vedení připadaly jako možná britská snaha vyvolat válku mezi Berlínem a Moskvou. Stalin především nevěřil, že Hitler zaútočí dříve, než vyřeší konflikt s Británií, a obával se kroků, které by Německo mohlo označit za provokaci. Výsledkem nebyla úplná nevědomost, ale chybná interpretace dostupných informací a opožděné uvedení pohraničních sil do plné bojové pohotovosti. Německý útok proto dosáhl vysokého stupně taktického překvapení.
Tři skupiny armád udeřily na frontě od Baltu k Černému moři
Hlavní německé síly byly rozděleny do tří skupin armád. Skupina armád Sever postupovala přes Pobaltí směrem k Leningradu, skupina armád Střed útočila přes Bělorusko na hlavním moskevském směru a skupina armád Jih měla proniknout na Ukrajinu. Do invaze vstoupily více než tři miliony německých vojáků a další síly poskytli němečtí partneři. Rumunsko bojovalo od počátku operace a Finsko se o několik dní později zapojilo jako spolubojovník Německa v novém konfliktu se Sovětským svazem, označovaném jako pokračovací válka v návaznosti na zimní válku. Nestalo se však formálním členem Trojspaktu. Slovenské, maďarské, italské a chorvatské jednotky se připojily v průběhu kampaně. Šlo o mnohonárodní invazi, jejímž vojenským jádrem však zůstával Wehrmacht.
Počáteční obkličovací vítězství skryla rostoucí logistickou krizi
První týdny kampaně zdánlivě potvrzovaly německé předpoklady. Obrněné skupiny pronikaly hluboko do sovětského týlu, německé letectvo způsobilo sovětskému letectvu těžké ztráty a vznikala rozsáhlá obklíčení. Rychlost postupu však zároveň prodlužovala zásobovací trasy. Německá armáda nebyla plně motorizovaná a velká část její dopravy stále závisela na koních. Nákladní automobily se rychle opotřebovávaly na špatných cestách a sovětská železniční síť používala širší rozchod než německá, takže bylo nutné tratě upravovat a obnovovat. Plán předpokládající krátkou kampaň nevytvořil dostatečně robustní logistický systém pro dlouhý postup do hloubky Sovětského svazu. Každý německý úspěch proto zároveň zvětšoval vzdálenost, přes kterou muselo přicházet palivo, munice, potraviny a náhradní díly.
Operační vítězství nenaplnila strategický předpoklad o sovětském kolapsu
Barbarossa ukázala zásadní rozdíl mezi ničením nepřátelských armád a zničením schopnosti státu pokračovat ve válce. Wehrmacht během léta 1941 zajal obrovské množství sovětských vojáků a obsadil rozsáhlá území, přesto se na frontě objevovaly další sovětské jednotky. Tento vývoj odporoval německému předpokladu rychlého sovětského kolapsu. Rychlá kampaň se tak začala měnit v konflikt, na který nebyly původní německé vojenské ani hospodářské kalkulace dobře připraveny. Strategický problém však zatím nebyl z Berlína zřejmý, protože první měsíce přinášely jeden spektakulární taktický úspěch za druhým.
Počáteční německý triumf znamenal pro Rudou armádu katastrofu
Skutečnost, že Sovětský svaz nakonec přežil Barbarossu, nesmí zastřít rozsah jeho počáteční porážky. Sovětské jednotky byly v létě a na podzim 1941 opakovaně obkličovány, velitelství ztrácela spojení a statisíce vojáků v jednotlivých operacích padaly do německého zajetí. Německý postup vytvořil jednu z největších vojenských krizí moderních dějin. Její příčiny však nelze redukovat na Stalinovy čistky, překvapení nebo údajnou technickou převahu Wehrmachtu. Výsledek vznikl ze souběhu předválečné reorganizace Rudé armády, chybného strategického rozmístění, problémů velení, německých operačních zkušeností a katastrofálních rozhodnutí prvních týdnů. Následující části proto nejprve přiblíží rozsah ztrát a poté mechanismus tohoto zhroucení.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.