II. světová válka · Barbarossa: totální válka
Katastrofa Rudé armády
První půlrok války přinesl Rudé armádě ztráty v řádu milionů mužů
Rozsah sovětské katastrofy roku 1941 byl mimořádný i na poměry druhé světové války. Německé průlomy opakovaně uzavíraly celé sovětské armády do obklíčení a do konce roku Rudá armáda ztratila několik milionů mužů zabitých, raněných, nezvěstných nebo zajatých. Německá vojska přitom postoupila od západní hranice Sovětského svazu až k předměstím Moskvy a obsadila rozsáhlá území Pobaltí, Běloruska, Ukrajiny a západního Ruska. Navzdory těmto ztrátám sovětský stát dokázal doplňovat své síly a zachovat významnou část průmyslové základny. Vedle příčin porážek je proto třeba vysvětlit také tuto schopnost pokračovat ve válce.
Čistky oslabily velitelský sbor, ale samy katastrofu nevysvětlují
Stalinovy čistky z konce třicátých let odstranily velké množství zkušených důstojníků a vytvořily atmosféru strachu, která poškozovala velitelskou iniciativu a kontinuitu odborné přípravy. Jejich účinek však nelze převést na jednoduché tvrzení, že Rudá armáda přišla o většinu důstojníků a proto v roce 1941 prohrála. Část propuštěných byla později rehabilitována a vrácena do služby a rychle rostoucí armáda mezitím získávala desetitisíce nových velitelů. Početní stav důstojnického sboru se tak obnovoval rychleji než jeho zkušenost. Současně probíhala rozsáhlá expanze a reorganizace ozbrojených sil, vznikaly nové mechanizované sbory a počet jednotek rostl rychleji, než bylo možné zajistit dostatek vycvičeného personálu, spojovací techniky, vozidel a štábní souhry.
Strategické překvapení zasáhlo armádu nevhodně rozmístěnou pro obranu
Dne 22. června 1941 zastihl německý útok sovětská vojska ve velmi nevýhodné situaci. Značné síly byly rozmístěny blízko nové západní hranice a jejich obranné přípravy nebyly dokončeny. Letiště, zásobovací uzly a velitelství se ocitly pod okamžitým tlakem. Mnoho jednotek nedostalo včas jasné rozkazy, spojení se rozpadalo a vyšší velení v prvních dnech často nevědělo, kde se jeho vlastní jednotky nacházejí. Stav zhoršovaly rozkazy k okamžitým protiútokům, které nutili neúplně soustředěné mechanizované jednotky nastupovat do boje bez dostatečné průzkumné, dělostřelecké a logistické podpory. Německá výhoda proto nespočívala jednoduše v lepších tancích. Wehrmacht měl výrazně větší zkušenost s řízením rozsáhlých mobilních operací a dokázal v prvních týdnech účinněji spojovat tankové, pěší, ženijní a letecké síly.
Minsk a Smolensk ukázaly zároveň německou sílu i sovětskou odolnost
Na hlavním směru postupovala skupina armád Střed přes Bělorusko a už na přelomu června a července uzavřela rozsáhlá obklíčení u Białystoku a Minsku. Sovětské jednotky přišly o stovky tisíc mužů a velké množství techniky. V červenci následovala další obkličovací operace v prostoru Smolenska. Ani zde však výsledek nebyl pouhým opakováním německého triumfu z Francie. Sovětské armády stále přiváděly nové zálohy a podnikaly protiútoky, které Němcům působily ztráty a zpomalovaly další postup. Bitva o Smolensk tak ukázala základní problém Barbarossy. Wehrmacht mohl ničit celé sovětské formace, ale na jejich místě se objevovaly další síly, s jejichž existencí německé předválečné odhady v potřebném rozsahu nepočítaly.
Kyjev přinesl Wehrmachtu obrovské vítězství bez rozhodujícího konce války
Největší obklíčení podzimu vzniklo na Ukrajině. Stalin dlouho odmítal povolit stažení Jihozápadního frontu z prostoru Kyjeva, přestože německé obrněné skupiny postupovaly k jeho křídlům ze severu i jihu. Front v sovětském názvosloví označoval uskupení několika armád pod společným velením. V září 1941 se kleště uzavřely a velká část sovětských sil v oblasti byla zničena nebo zajata. Do německého zajetí padly statisíce vojáků. Z operačního hlediska šlo o mimořádné vítězství, které Němcům otevřelo značnou část Ukrajiny. Strategický účinek byl méně jednoznačný. Německá vojska zároveň spotřebovávala čas, palivo, vozidla a bojeschopnost, zatímco Sovětský svaz dál mobilizoval nové armády. Spor, zda odklon části německých mobilních sil na Ukrajinu rozhodujícím způsobem zmařil útok na Moskvu, nemá jednoduchou odpověď. Problémy Barbarossy byly širší než jediné rozhodnutí o směru postupu.
Rudá armáda přežívala také tím, že zjednodušovala vlastní organizaci
Sovětská reakce nebyla pouze otázkou nasazování dalších lidí. V průběhu roku 1941 se měnila také struktura armády. Obrovské předválečné mechanizované sbory se ukázaly jako příliš těžkopádné pro tehdejší možnosti velení a logistiky a většina z nich byla zničena nebo rozpuštěna. Sovětské velení zmenšovalo střelecké divize, dočasně rušilo část sborových stupňů a vytvářelo menší tankové a střelecké brigády, které bylo možné rychleji doplnit a jednodušeji řídit. Šlo o adaptaci vynucenou katastrofou, nikoli o okamžitou proměnu v dokonale fungující armádu. Sovětské operace ještě dlouho trpěly slabou koordinací a vysokými ztrátami. Přesto právě schopnost měnit organizaci během probíhající války pomáhala zabránit tomu, aby porážky léta 1941 přerostly v úplný vojenský kolaps.
Evakuace průmyslu zachránila část výrobní základny před okupací
Německý postup ohrožoval oblasti, v nichž se před válkou soustřeďovala významná část sovětského průmyslu. Evakuace továren proto začala už v prvních dnech invaze a během druhé poloviny roku 1941 nabyla mimořádného rozsahu. Více než patnáct set průmyslových podniků bylo v první velké vlně přesunuto především na Ural, k Volze, na západní Sibiř a do dalších východních oblastí. Stroje, pracovníci a materiál cestovali v obrovském množství železničních transportů, často bez připravených hal, bydlení nebo infrastruktury v cílových místech. Výroba proto nejprve prudce utrpěla. Přesun však uchránil značnou část obranného průmyslu před německým dobytím a umožnil, aby se sovětská zbrojní produkce v následujících letech obnovila v prostoru, na který Wehrmacht nedosáhl.
Katastrofa roku 1941 odhalila hranice německého plánu na krátkou válku
Sovětský stát přežil rok 1941 za cenu katastrofálních lidských, územních a materiálních ztrát. Přežití nelze vysvětlit představou nevyčerpatelné „ruské masy“. Sovětské lidské zdroje byly obrovské, ale nebyly neomezené a ztráty z prvních měsíců nebylo možné dlouhodobě opakovat. Podstatná byla schopnost mobilizovat nové vojáky, přesouvat průmysl, zjednodušovat vojenskou organizaci a postupně se učit z porážek. Pro Německo znamenalo pokračování sovětského odporu zásadní strategický neúspěch. Barbarossa byla založena na předpokladu rychlého kolapsu a Wehrmacht se nyní dostával do dlouhé války proti protivníkovi, jehož zdroje a schopnost regenerace podcenil. Zároveň se za frontou ukazovalo, že tento konflikt nebude veden pouze proti Rudé armádě.
Za vojenským postupem následovala válka vyhlazovací
Miliony sovětských vojáků, kteří v roce 1941 padli do zajetí, nečekaly podmínky běžného válečného zajetí. Zajatci byli vystaveni systematickému hladovění, nedostatku přístřeší, nemocem, nucené práci a selektivním popravám. Do února 1942 zemřely v německém zajetí přibližně dva miliony sovětských vojáků. Současně postupovaly za Wehrmachtem Einsatzgruppen i další jednotky SS a policie. S podporou a spoluprací dalších německých složek zahájily masové vraždění Židů a dalších pronásledovaných skupin. Vojenská katastrofa Rudé armády tak otevřela rozsáhlá území válce, jejímž cílem nebylo pouze porazit nepřátelské ozbrojené síly, ale násilně přetvořit a zčásti vyhladit obyvatelstvo okupovaného východu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.