II. světová válka · Barbarossa: totální válka
Válka a rasová ideologie
Východní tažení bylo od počátku plánováno jako totální válka
Popsané zločiny na okupovaném sovětském území nevznikly až během tažení. K pochopení jejich souvislostí je třeba vrátit se k předinvaznímu plánování. Německá okupace přinášela násilí, represe a perzekuci v celé Evropě, na východě však nacistické vedení spojovalo již popsaný boj proti údajně židovskému bolševismu s představou rasové podřadnosti slovanského obyvatelstva. Vojenské ovládnutí a hospodářské využití území měly připravit podmínky pro jeho dlouhodobou kolonizační přestavbu. Tyto cíle se promítaly do konkrétních opatření, která předpokládala masové umírání, deportace a odstranění skupin označených režimem za rasové nebo politické nepřátele.
Trestní rozkazy zbavovaly válku běžných právních zábran
Ještě před útokem vydalo německé vojenské velení několik rozkazů, které vědomě oslabovaly ochranu civilistů a zajatců. Rozkaz o vojenské jurisdikci z 13. května 1941 omezoval stíhání německých vojáků za trestné činy proti sovětskému obyvatelstvu a požadoval bezohledné zásahy proti podezřelým civilistům. Komisařský rozkaz z 6. června nařizoval zastřelit zajaté sovětské politické komisaře, kteří v armádě zajišťovali politický dohled a ideologickou výchovu. Další směrnice spojovaly boj proti bolševismu s násilím vůči Židům a dalším skupinám. Tyto dokumenty jsou důležité také pro hodnocení role Wehrmachtu. Vyhlazovací charakter války nevznikl až následnou svévolí jednotek SS za frontou. Na vytváření podmínek pro systematické zločiny se podílelo i nejvyšší vojenské velení.
Hlad patřil do hospodářských kalkulací německé okupace
Vedle trestních rozkazů patřilo k přípravě vyhlazovací války také již popsané zásobování Wehrmachtu a Německa na úkor sovětského obyvatelstva. Odvádění potravin z Ukrajiny a jižního Ruska mělo ponechat velká města a takzvané přebytkové obyvatelstvo bez dostatečných přídělů, s vědomím milionových obětí hladu. S touto politikou se překrývaly dlouhodobější kolonizační projekty souhrnně spojované s Generalplan Ost, tedy generálním plánem pro východ. Počítaly s vysídlením, zotročením nebo germanizací velkých skupin obyvatelstva. Jednotlivé plány se během války měnily a nebyly uskutečněny v původně zamýšleném rozsahu, jejich existence však dokládá, že masová demografická přeměna nebyla pozdějším vedlejším produktem okupace.
Einsatzgruppen rozšířily střelby od vybraných obětí k celým komunitám
Za postupujícími armádami působily čtyři Einsatzgruppen bezpečnostní policie a SD, bezpečnostní služby SS, podřízené Hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu. Jejich celkový početní stav činil jen několik tisíc mužů, a proto byly závislé na logistické pomoci armády a na spolupráci dalších jednotek SS, pořádkové policie a místních pomocných složek. V prvních týdnech invaze se masové střelby soustřeďovaly zejména na židovské muže, představitele komunistické strany a osoby označené za politicky nebezpečné. Od léta 1941 se vraždění rychle radikalizovalo. Do poprav byly stále systematičtěji zahrnovány židovské ženy a děti a v mnoha oblastech byly ničeny celé komunity. Do konce roku 1941 zavraždily německé bezpečnostní a policejní síly s pomocí dalších pachatelů střelbou více než půl milionu civilistů, převážně Židů.
Babyn Jar ukazuje rozsah vraždění i propojení různých pachatelů
Jedním z největších jednotlivých masakrů roku 1941 se stal Babyn Jar u Kyjeva. Po obsazení města a explozích nastražených ustupujícími sovětskými silami použili Němci sabotáž jako záminku k likvidaci zbývajícího židovského obyvatelstva. Ve dnech 29. a 30. září 1941 zavraždilo Sonderkommando 4a Einsatzgruppe C spolu s německými policejními jednotkami a pomocnými silami podle vlastní zprávy 33 771 Židů. Wehrmacht se na přípravě akce podílel mimo jiné prostřednictvím vojenské správy a propagandistické jednotky, která pomáhala zveřejnit příkazy k shromáždění obětí. Babyn Jar proto zároveň připomíná, že masové vraždění na východě nebylo dílem izolované skupiny esesmanů. Podle místa a operace se na něm různými způsoby podílely bezpečnostní složky, policie, části Wehrmachtu, spojenecké armády Osy a místní kolaborující jednotky.
Sovětští zajatci se stali další velkou skupinou obětí rasové politiky
Německá politika vůči sovětským válečným zajatcům se zásadně lišila od zacházení, které mezinárodní válečné právo vyžadovalo. Nacistické vedení je považovalo zároveň za rasově méněcenné Slovany a za příslušníky údajného bolševického nepřítele. Již popsané smrtící podmínky improvizovaných táborů doplňovalo přímé zabíjení: zajatci byli zastřeleni během pochodů, při pokusech o útěk nebo po selekci bezpečnostními složkami. Za celou válku padlo do německých rukou asi 5,7 milionu příslušníků Rudé armády a přibližně 3,3 milionu z nich zemřelo. Skutečnost, že Sovětský svaz neratifikoval Ženevskou úmluvu o válečných zajatcích z roku 1929, tyto praktiky neospravedlňovala. Zajatci zůstávali chráněni obecnými pravidly válečného práva.
Protipartyzánská válka rozšiřovala násilí proti civilnímu obyvatelstvu
Nacistické rasové a ideologické představy ovlivňovaly také německou protipartyzánskou politiku. Židé, komunisté a civilisté podezřelí z pomoci odporu byli v německých rozkazech často spojováni do jediné kategorie údajných nepřátel. Wehrmacht, policie a jednotky SS používaly kolektivní tresty, popravy rukojmích a vypalování sídel. Skutečný partyzánský odpor na okupovaném území postupně rostl a představoval pro Němce vojenský problém, pojem „boj proti bandám“ však zároveň sloužil jako rámec pro násilí, které výrazně překračovalo zásahy proti ozbrojeným bojovníkům. Různé regiony a jednotky se chovaly odlišně, nelze proto každý zločin vysvětlovat jediným rozkazem. Celkový systém ale vytvářel prostředí, v němž bylo masové násilí proti civilistům nejen tolerováno, ale často přímo požadováno.
Masové střelby roku 1941 byly rozhodující etapou radikalizace Holocaustu
Vraždění na okupovaném sovětském území představovalo zásadní fázi přechodu od předchozí perzekuce a deportačních projektů k systematickému fyzickému vyvražďování evropských Židů. Do konce roku 1941 se masové střelby staly hlavní metodou vraždění Židů na dobytém východě a pachatelé získávali zkušenosti s organizací stále rozsáhlejších akcí. Není však přesné hledat jediný okamžik nebo jeden dochovaný příkaz, jímž by bylo takzvané „konečné řešení židovské otázky“, nacistické označení pro vyvraždění evropských Židů, spuštěno najednou. Historický výzkum ukazuje proces radikalizace během roku 1941, v němž se propojovala válka proti Sovětskému svazu, masové střelby, deportační politika a rozhodování nacistického vedení. Východní fronta proto patří přímo do dějin Holocaustu, nikoli pouze do dějin vojenských operací.
Leningrad spojil vojenské obléhání s politikou plánovaného hladovění
Vedle vyvražďování Židů zahrnovala nacistická politika také další formy plánovaného masového násilí proti civilistům, jak ukazuje postup k Leningradu. Město bylo významným průmyslovým, vojenským a symbolickým centrem, nacistické vedení však neuvažovalo pouze o jeho běžném dobytí a okupaci. Německé plány počítaly s izolací Leningradu a se situací, v níž by jeho obyvatelé nedostávali potřebné potraviny. Masové civilní umírání nebylo v takové kalkulaci neočekávanou vedlejší škodou. Když byl v září 1941 přerušen hlavní pozemní přístup k městu, začalo obléhání, které mělo trvat až do ledna 1944. Leningrad tak poskytuje konkrétní příklad toho, jak se na východní frontě vojenská strategie propojovala s ochotou použít hlad proti milionovému civilnímu obyvatelstvu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.