II. světová válka · Barbarossa: totální válka
Leningrad
Leningrad byl zároveň průmyslovým centrem, přístavem i symbolem sovětského režimu
Leningrad patřil před válkou k největším městům Sovětského svazu a měl kolem tří milionů obyvatel. Byl významným průmyslovým centrem, sídlem důležitých zbrojních podniků a základnou Baltského loďstva. Zároveň nesl mimořádnou symbolickou hodnotu jako město revoluce roku 1917 a místo spojené se jménem Lenina. Pro německé vedení proto jeho zničení mělo vojenský, hospodářský i ideologický význam. Když se v létě 1941 skupina armád Sever přiblížila k městu, nešlo jen o obsazení dalšího strategického bodu. Leningrad se stal jedním z míst, kde se vojenské cíle Barbarossy přímo propojily s nacistickou představou o radikální přeměně dobytého východu.
Německý postup odřízl město z jihu, finská fronta vytvořila tlak ze severu
Skupina armád Sever postupovala přes Pobaltí a 8. září 1941 dobytím Šlisselburgu přerušila poslední hlavní pozemní spojení Leningradu se zbytkem Sovětského svazu. Na severu mezitím postupovala finská armáda, která znovu obsadila velkou část území ztraceného v zimní válce a východně od Ladožského jezera pronikla i za předválečnou hranici. Finské a německé cíle však nebyly totožné. Na Karelské šíji Finové zastavili hlavní postup přibližně v prostoru staré hranice a odmítli německé požadavky na přímý útok proti Leningradu. Jejich přítomnost přesto vázala sovětské síly a uzavírala město ze severu. Obklíčení navíc nikdy nebylo absolutní, protože Sověti udrželi přístup k Ladožskému jezeru.
Německé velení se rozhodlo město vyhladovět místo jeho běžné okupace
Na podzim 1941 dostala strategie vyhladovění Leningradu konkrétní podobu v německých rozkazech. Vedení ustoupilo od představy, že město dobude pouličním bojem a převezme odpovědnost za jeho milionové obyvatelstvo. Rozkazy skupině armád Sever počítaly s uzavřením města, jeho bombardováním a postupným vyhladověním. Hitlerovo velení dokonce stanovilo, že případná kapitulace města nemá být přijata způsobem, který by Německo zavázal živit jeho obyvatelstvo. Tato strategie odpovídala širším hospodářským a rasovým kalkulacím války na východě, podle nichž měla být německá armáda zásobována na úkor místního obyvatelstva a velká sovětská města byla považována za nežádoucí spotřebitele potravin.
Zima 1941–1942 proměnila nedostatek potravin v masové umírání
Nejhorší období obležení přišlo během první zimy. Zásoby potravin rychle klesaly a příděly byly opakovaně snižovány. Od 20. listopadu 1941 dostávali dělníci a technický personál zpravidla 250 gramů chleba denně, zatímco úředníci, nezařazení závislí obyvatelé a děti pouze 125 gramů. Ani tyto dávky nepředstavovaly plnohodnotnou výživu a další příděly často nebylo možné získat. Současně se zhroutilo vytápění, zamrzaly vodovody a obyvatelé slábli natolik, že běžná cesta pro vodu nebo potraviny mohla být smrtelně vyčerpávající. V prosinci 1941 a zejména v lednu a únoru 1942 prudce rostla úmrtnost na hlad a jeho následky. Bombardování a dělostřelecké ostřelování zabíjely další lidi, rozhodující příčinou civilních úmrtí však bylo vyhladovění a podmínky, které s ním souvisely.
Ladožské jezero udržovalo křehké spojení mezi městem a sovětským zázemím
Leningrad nebyl během blokády zcela odříznut od vnějšího světa. Přes Ladožské jezero proudily v teplejších měsících zásoby na lodích a po zamrznutí hladiny vznikla ledová trasa později známá jako Cesta života. Nákladní automobily přivážely potraviny, palivo a další materiál a opačným směrem odvážely část civilního obyvatelstva. Kapacita této trasy byla v první kritické zimě omezená a sama nedokázala zabránit katastrofálnímu hladomoru. Postupně se však zásobovací systém zlepšoval a přes jezero byly vedeny také další formy spojení. Evakuace, obnovený přísun potravin a lepší organizace pomohly během roku 1942 snížit úmrtnost. Přežití města proto nebylo jen výsledkem vojenské obrany na perimetru, ale také mimořádného logistického úsilí za frontou.
Operace Iskra v lednu 1943 prolomila blokádu, ale obléhání neskončilo
Sovětské velení se opakovaně pokoušelo německé sevření prorazit a tyto operace stály obě strany vysoké ztráty. Zásadního výsledku dosáhly Leningradský a Volchovský front až v lednu 1943 během operace Iskra. Dne 18. ledna se jejich jednotky spojily jižně od Ladožského jezera a otevřely úzký pozemní koridor mezi jezerem a německou frontou. Sověti v něm rychle vybudovali železniční spojení, které výrazně zvýšilo množství zásob dopravovaných do města. Tím byla nejtvrdší podoba blokády prolomena, německá vojska však nadále stála před Leningradem, ostřelovala jej a kontrolovala část jeho okolí. Proto je nutné rozlišovat mezi prolomením blokády v lednu 1943 a úplným ukončením obležení o rok později.
Úplné osvobození města přišlo až v lednu 1944 za cenu obrovských civilních ztrát
V lednu 1944 zahájila Rudá armáda rozsáhlou leningradsko-novgorodskou ofenzivu a donutila německou skupinu armád Sever ustoupit od města. Dne 27. ledna sovětské vedení oznámilo úplné ukončení obležení po 872 dnech. Přesný počet civilních obětí zůstává předmětem metodických rozdílů. Dobové a poválečné součty uváděly více než šest set tisíc mrtvých, zatímco řada moderních výzkumů pracuje s počty blížícími se nebo přesahujícími jeden milion, zejména pokud zahrnují zemřelé během evakuace a další obtížně evidované oběti. O převážné příčině však není pochyb. Největší část civilních mrtvých nepřipadla na bombardování, ale na hlad, nemoci a fyzické vyčerpání způsobené podmínkami blokády.
Leningrad ukazuje, proč nelze východní frontu oddělit od války proti civilistům
Obléhání Leningradu spojuje vojenské, hospodářské a ideologické dějiny války na východě. Město mělo skutečný vojenský a průmyslový význam a jeho obrana vázala značné německé síly. Současně však německé rozhodnutí nevstupovat do města a vystavit jeho obyvatele dlouhodobému hladovění nelze chápat jako běžnou taktiku obléhání zbavenou širšího kontextu. Zapadalo do války, v níž nacistické vedení považovalo masovou smrt části sovětského obyvatelstva za přijatelný nebo žádoucí výsledek. Leningrad tak představuje konkrétní případ propojení frontových operací s vyhlazovací politikou popsanou již ve výkladu o násilí v okupovaném sovětském týlu.
Z Leningradu se výklad vrací k německému útoku na Moskvu
Zatímco Leningrad vstupoval do své první katastrofální zimy, hlavní německé úsilí skupiny armád Střed se od konce září 1941 soustředilo na Moskvu. Operace Tajfun přinesla Wehrmachtu další rozsáhlá obklíčení a německé jednotky se dostaly nebezpečně blízko sovětskému hlavnímu městu. Jejich postup se však zpomaloval ještě před příchodem nejtvrdších mrazů. Armády byly vyčerpané, vozidla a tanky opotřebované, zásobovací systém přetížený a sovětský odpor sílil. Následující část proto navazuje návratem do podzimu 1941 a rozebírá, proč populární vysvětlení německého neúspěchu u Moskvy pomocí jediného „generála Zimy“ zakrývá podstatně složitější příčiny.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.