II. světová válka · Barbarossa: totální válka
Moskva a mýtus zimy
Operace Tajfun začala dalším německým obkličovacím vítězstvím
Útok skupiny armád Střed na Moskvu začal na přelomu září a října 1941. Druhá tanková armáda vyrazila 30. září a hlavní část operace Tajfun následovala 2. října. Německé obrněné skupiny znovu prorazily sovětskou frontu a během několika dnů uzavřely rozsáhlá obklíčení u Vjazmy a Brjansku. Do zajetí padly statisíce sovětských vojáků a cesta k hlavnímu městu se zdála otevřená. Úspěch však znovu skrýval rostoucí problém. Obklíčené sovětské jednotky pokračovaly v boji a vázaly německé síly, zatímco sovětské velení vytvářelo novou obranu před Moskvou. Wehrmacht tak dosáhl dalšího mimořádného operačního vítězství, aniž získal strategické rozhodnutí, které plán Barbarossa potřeboval.
Moskva se připravovala na obranu uprostřed vojenské i politické krize
Po katastrofě u Vjazmy převzal 10. října velení Západního frontu Georgij Žukov a sovětské velení horečně doplňovalo obranné linie na přístupech k hlavnímu městu. Do jejich budování byly nasazeny také desetitisíce civilistů. Situace vyvrcholila v polovině října, kdy část státních institucí a diplomatického sboru začala být evakuována do Kujbyševa a ve městě propukla panika. Stalin však Moskvu neopustil a 19. října byl ve městě vyhlášen stav obležení. Nové jednotky přicházely z rezerv i jiných částí Sovětského svazu. Často se souhrnně mluví o „sibiřských divizích“, ale posily pocházely z více oblastí a obrana Moskvy nestála na jediném přesunu jednotek z Dálného východu.
Podzimní bahno odhalilo křehkost německého zásobovacího systému
Říjnové deště proměnily velkou část nezpevněných cest v hluboké bahno známé jako rasputica. Německá nákladní vozidla se porouchávala nebo uvízla, koňské povozy postupovaly pomalu a zásobovací kolony obtížně překonávaly vzdálenost mezi železničními překladišti a frontou. Počasí komplikovalo pohyb také Rudé armádě, Sověti však bojovali blíže vlastním železničním uzlům a některá jejich technika byla pro místní podmínky vhodnější. Bahno tedy nebylo magickou přírodní překážkou, která by sama zastavila německou ofenzivu. Jeho účinek násobil problémy vytvořené předchozími měsíci kampaně, především opotřebení vozidel, nedostatek náhradních dílů, dlouhé zásobovací trasy a neschopnost železnice držet krok s rychlostí postupu.
Mráz nejprve obnovil pohyb a teprve potom se změnil v další německý problém
Příběh o zimě, která náhle zastavila Wehrmacht, obrací chronologii příliš jednoduše. Když půda v listopadu zmrzla, pohyb po cestách se naopak dočasně zlepšil a Němci 15. a 16. listopadu obnovili velkou ofenzivu proti Moskvě. Jejich jednotky se znovu přiblížily k městu, ale už bojovaly s podstatně menší silou než v červnu. Teprve s nástupem velmi nízkých teplot se nedostatečná příprava na zimní válku projevila naplno. Chybělo dostatečné zimní oblečení, některé zbraně a motory selhávaly v chladu a problémy působily nevhodné mazací prostředky i nedostatek nemrznoucích směsí. Mrazivé počasí tedy bylo významným faktorem, ale působilo na armádu, jejíž útočná síla byla už předtím vážně oslabena.
Sovětský odpor zastavil ofenzivu ještě dříve, než zima dosáhla vrcholu
Na konci listopadu ztrácel německý útok schopnost pokračovat. Rudá armáda sice utrpěla obrovské ztráty, ale před Moskvou soustředila další zálohy a německé pokusy obejít město ze severu i jihu narážely na stále silnější odpor. Také na jiných úsecích východní fronty se situace měnila. Němci byli v listopadu vytlačeni z Rostova a jejich postup u Tichvinu selhával. Skupina armád Střed se proto u Moskvy neocitla před protivníkem na pokraji definitivního zhroucení, jak německé plánování očekávalo, ale před státem, který navzdory katastrofálním ztrátám stále vytvářel nové síly. Na začátku prosince dosáhla německá ofenziva svého kulminačního bodu a další soustředěný postup už nebyla schopna udržet.
Sovětská protiofenziva odsunula bezprostřední hrozbu od Moskvy
Ve dnech 5. a 6. prosince 1941 přešly sovětské fronty před Moskvou do rozsáhlé protiofenzivy. Německé jednotky, vyčerpané předchozími měsíci bojů a špatně připravené na zimní obranu, začaly na řadě míst ustupovat. Rudá armáda během prosince odsunula frontu od hlavního města a poprvé ve válce přinutila hlavní německé síly k rozsáhlejšímu ústupu. Sovětský úspěch však neznamenal zničení skupiny armád Střed. Stalin a Stavka, sovětský hlavní stan vrchního velení, následně rozšířili ofenzivu s ambiciózním cílem rozbít německou frontu na širším prostoru, ale vlastní síly přetížili a v následujících měsících utrpěli vysoké ztráty. Na jaře 1942 proto stále stála německá vojska hluboko na sovětském území.
Hitlerův zákaz ústupu frontu neznehybnil, ale prohloubil jeho zásahy do velení
Hitler reagoval na sovětský protiútok požadavkem, aby jednotky držely své pozice a neustupovaly bez povolení. Dne 16. prosince rozšířil příkaz k setrvání na pozicích na východní frontu a během zimní krize odvolal nebo přiměl k odchodu několik vysokých velitelů. Některé německé jednotky přesto ustupovaly a v lednu 1942 Hitler nakonec povolil skupině armád Střed významnější zkrácení fronty. Pozdější tvrzení, že jedině jeho zákaz ústupu zachránil Wehrmacht před katastrofou, je proto příliš kategorické. Německá obrana se stabilizovala kombinací místního odporu, sovětského vyčerpání, omezených ústupů a příchodu posil. Zimní krize současně posílila Hitlerovo přesvědčení, že jeho osobní zásahy do operačního velení jsou oprávněné, což mělo mít důsledky v dalších letech.
Mýtus „generála Zimy“ zakrývá strategické selhání Barbarossy
Podzimní bahno i zimní mrazy postihovaly obě bojující strany, jejich účinky však byly rozdílné podle zásobování, výstroje, vzdálenosti od základen a schopnosti nahrazovat ztráty. Německo vstupovalo do zimy s armádou opotřebovanou pěti měsíci nepřetržitých bojů a se zásobovacím systémem postaveným na předpokladu krátké kampaně. Sovětský svaz mezitím mobilizoval nové armády, přesunul velkou část ohroženého průmyslu na východ a odmítl se zhroutit. Barbarossa proto na konci roku 1941 selhala ve svém základním strategickém cíli zničit Sovětský svaz v jediné kampani. Tento neúspěch však ještě neznamenal, že německá porážka byla nevyhnutelná. Wehrmacht zůstával mimořádně silný a v roce 1942 měl znovu přejít do rozsáhlé ofenzivy.
Vojenská krize roku 1941 probíhala souběžně s radikalizací pronásledování Židů
Zatímco se německá ofenziva před Moskvou zastavovala, nacistická protižidovská politika už procházela zásadní proměnou. Již popsané masové střelby na okupovaném sovětském území byly součástí širšího procesu radikalizace. Na podzim 1941 začaly deportace Židů z Německa, Rakouska a českých zemí na východ a nacistické vedení připravovalo širší celoevropskou realizaci „konečného řešení“. Následující kapitola proto opouští frontové operace a sleduje přechod od perzekuce k systematické genocidě v tomto širším evropském rámci.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.