II. světová válka · Holokaust
Od perzekuce k masovým střelbám
Před válkou směřovala nacistická politika k vyloučení, okradení a vyhnání Židů
Od roku 1933 nacistický režim systematicky zbavoval německé Židy občanských práv, zaměstnání, majetku a možnosti účastnit se veřejného života. Norimberské zákony z roku 1935 kodifikovaly jejich rasové vyloučení a po pogromu, tedy hromadných násilných útocích proti Židům, v listopadu 1938 se výrazně zrychlila nucená arizace, tedy převádění židovského majetku do nežidovských rukou, i tlak na emigraci. Německá politika v této fázi ještě nebyla programem fyzického vyvraždění všech evropských Židů. Jejím hlavním cílem bylo Židy izolovat, ekonomicky zničit a přinutit je opustit území pod německou kontrolou. Emigrace přitom byla stále obtížnější, protože většina možných cílových zemí přijímala uprchlíky jen v omezeném počtu a odcházející Židé byli nuceni zanechávat v Německu velkou část svého majetku.
Dobytí Polska změnilo rozsah i možnosti protižidovské politiky
Válka od září 1939 přivedla pod německou moc miliony dalších Židů, především v okupovaném Polsku. Německé úřady zahájily nucené přesuny obyvatelstva, vytvářely ghetta, tedy vymezené části měst, v nichž byli Židé nuceni žít, a hledaly způsoby, jak židovské obyvatelstvo koncentrovat do vybraných oblastí. V letech 1939 a 1940 vznikaly projekty židovské rezervace v okolí Lublinu a později plán deportovat evropské Židy na Madagaskar. Tyto projekty nebyly humanitární alternativou k pozdější genocidě. Počítaly s násilným vyhnáním, zbavením majetku a životem pod německou kontrolou v krajně nepříznivých podmínkách. Jejich praktická neproveditelnost, pokračující válka a další územní expanze režimu postupně zužovaly prostor pro politiku založenou především na nuceném vysídlení.
Přechod ke genocidě nelze spojit s jediným dochovaným písemným rozkazem
Historikové nemají k dispozici jediný Hitlerův písemný rozkaz, který by přesným datem zahajoval vraždění všech evropských Židů. To neznamená, že genocida vznikla bez rozhodnutí nacistického vedení. Dochované dokumenty, rozkazy a vývoj vražedné politiky ukazují postupnou radikalizaci, která se během roku 1941 změnila v záměr systematicky vyvraždit evropské Židy. O přesném okamžiku, kdy Hitler a nejužší vedení přešli od předchozích deportačních představ k celoevropskému programu fyzické likvidace, se v odborné literatuře diskutuje. Široká shoda však panuje v tom, že německý útok proti Sovětskému svazu v červnu 1941 představoval rozhodující fázi tohoto procesu.
Operace Barbarossa otevřela fázi systematických masových střeleb
Po napadení Sovětského svazu v rámci operace Barbarossa postupovaly za německými armádami čtyři Einsatzgruppen. V prvních týdnech se vraždění soustřeďovalo především na židovské muže a sovětské funkcionáře, ale už během léta 1941 se rozsah poprav rychle rozšířil. Nejpozději od srpna byly na mnoha místech systematicky vražděny celé židovské komunity včetně žen, dětí a starých lidí. Masové střelby v Pobaltí, Bělorusku, na Ukrajině a v dalších okupovaných oblastech tak znamenaly kvalitativní přechod od perzekuce a nucených přesunů k plošnému fyzickému ničení židovského obyvatelstva.
Holocaust střelbou vyžadoval mnohem více pachatelů než samotné Einsatzgruppen
Einsatzgruppen měly dohromady jen několik tisíc příslušníků a masové vraždění v rozsáhlém prostoru Sovětského svazu nemohly provádět samy. Podílely se na něm prapory pořádkové policie, další jednotky nacistické mocenské a represivní organizace SS a její ozbrojené složky Waffen-SS, místní pomocné policejní útvary a v různých situacích také jednotky Wehrmachtu, německé armády. Německá armáda poskytovala bezpečnostním složkám dopravu, zásobování a další podporu, předávala jim některé zajatce a na řadě míst se její příslušníci přímo účastnili vražedných akcí. Rozsah a forma spoluúčasti se mezi jednotkami a oblastmi lišily. Základní skutečnost je však jasná. Masové vraždění na východě nebylo izolovanou činností několika fanatiků mimo běžnou strukturu německé okupační moci.
Podzim 1941 propojil vraždění na východě s deportacemi ze středu Evropy
Na podzim 1941 se radikalizace přestala týkat pouze Židů žijících na nově dobytém sovětském území. Po Hitlerově souhlasu začaly 15. října systematické deportace Židů z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava do ghett, táborů a míst vraždění na okupovaném východě. Některé transporty směřovaly například do Lodže, Minsku, Rigy a dalších center. Deportovaní se tak dostávali do oblastí, kde už německé bezpečnostní a policejní složky prováděly rozsáhlé masakry. Současně šéf SS Heinrich Himmler pověřil v říjnu 1941 Odila Globocnika, velitele SS a policie v lublinském distriktu, přípravou systematické vraždy Židů v Generálním gouvernementu, části okupovaného Polska nepřipojené přímo k Německé říši. V závěru roku se tak jednotlivé regionální vražedné politiky začaly spojovat do projektu evropského rozsahu.
Plynové vozy a první vražedná centra rozšířily repertoár genocidy
Masové střelby zůstaly na východě zásadní metodou vraždění, nacistické orgány však současně hledaly další způsoby usmrcování velkého počtu lidí. Od podzimu 1941 používaly některé jednotky mobilní plynové vozy, v nichž byly oběti usmrcovány oxidem uhelnatým z výfukových plynů. Dne 8. prosince 1941 zahájilo činnost vražedné centrum Chełmno ve Warthegau, říšské župě vytvořené na zabraném polském území, kde byly plynové vozy použity systematicky proti Židům deportovaným zejména z okolí Lodže. V listopadu 1941 zároveň začala výstavba vražedného centra Bełżec, které zahájilo zabíjení v březnu následujícího roku. Na přelomu let 1941 a 1942 se tak genocida přesouvala od převážně regionálních masových střeleb také k centralizovaným deportacím do specializovaných míst určených k hromadnému vraždění.
Genocida spojovala ideologický záměr s kapacitou moderního státu
Holocaust nebyl pouze výsledkem iniciativy SS. Jeho celoevropské provádění postupně vyžadovalo součinnost bezpečnostních složek, civilní správy, okupačních úřadů, železnic, ministerstev, podniků a místních institucí v okupovaných i spojeneckých zemích. Hlavní říšský bezpečnostní úřad koordinoval deportace a vražednou politiku, dopravní aparát zajišťoval železniční transporty a civilní úřady organizovaly registraci, vyvlastňování a shromažďování obětí. Konkrétní podíl jednotlivých institucí se lišil podle země a fáze genocidy, ale výsledný systém dokázal propojit radikální rasovou ideologii s rozsáhlými administrativními a logistickými prostředky moderního státu. Právě tato kombinace umožnila rozšířit vraždění z regionálních masakrů na program zasahující téměř celou Evropu.
Ghetta se z nástroje izolace změnila také v předstupeň deportací a vraždění
Masové střelby roku 1941 se rozvíjely souběžně se systémem ghett, který Němci budovali především v okupovaném Polsku už od roku 1939. Ve Varšavě, Lodži a stovkách dalších měst byli Židé nuceni žít v přeplněných čtvrtích s nedostatkem potravin, hygieny a léků. Tisíce lidí umíraly na hlad a nemoci ještě před zahájením masových deportací do vražedných center. Ghetta přitom neměla všude stejnou podobu ani jednotný původní účel. V průběhu genocidy se však stále častěji stávala místy koncentrace obyvatelstva před nucenými transporty nebo bezprostředními vražednými akcemi. Právě život, správa, přežívání a odpor uvnitř ghett tvoří další část výkladu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.